Ještě před deseti lety bojovala škola v Loučné nad Desnou v podhůří Jeseníků s odlivem dětí. Pak se z ní postupně stala vyhledávaná základka, kam část žáků dojíždí i z větší vzdálenosti. Pomohla podpora obce i snaha proměnit výuku tak, aby děti i vyučující ve škole víc spolupracovali a společně tvořili projekty napříč předměty i ročníky.
Učebna hudební výchovy je plná nástrojů. V jedné řadě stojí deset kytar, vedle nich čtvery klávesy, v rohu třídy je souprava bicích, vyskládané jsou tu i flétny a bubny. Do podkrovní učebny usedá patnáct žákyň osmého a devátého ročníku. „Na začátku roku je nechám vybrat, jestli chtějí hrát na hudební nástroj, nebo se klasicky učit. Pravidelně si vybírají hraní,“ říká ředitel školy Petr Lukáš s tím, že po roce mohou nástroj vždycky vyměnit za jiný. Sám během hodiny usedá ke klávesám. Po nějaké chvíli si ale bere do ruky basovou kytaru, aby dvěma dívkám ukázal, jak správně zahrát konkrétní pasáž.
Není divu, že to tady vypadá spíš jako malá zkušebna než školní učebna – ředitel je muzikant, hraje v kapele, ve škole už před lety založil pěvecký sbor, který dnes čítá sto členů včetně bývalých absolventů. Podle něj se hudba má spíš hrát, než se o ní učit.
Z reproduktorů zazní známá melodie. „Poznáte, co to je?“ ptá se ředitel. Když se ukáže, že jde o písničku od známé zpěvačky Ewy Farne, přichází úkol: naučit se první sloku a refrén. Každý se musí sám nebo s pomocí spolužáků zorientovat v notovém zápisu. „Tohle je pauza.“ – „Ne, to je repetice,“ debatují dvě žákyně nad partiturou. Na konci hodiny si pak Ewu Farnou zkusí zahrát všichni společně – zatím to není dokonalé, ale příště budou pokračovat.
Na takové hodiny hudební výchovy v Loučné nad Desnou narazíme napříč všemi ročníky druhého stupně. Ředitel nástroje půjčuje i domů a taky nabízí individuální doučování ráno před vyučováním.
Pomohla obec
Petr Lukáš studoval na Univerzitě Palackého v Olomouci. Do školy v Loučné v údolí řeky Desná nastoupil společně s manželkou prakticky hned po promoci. „Studoval jsem matematiku a fyziku na Přírodovědecké fakultě, později jsem si ještě dostudoval informatiku, manželka je učitelka prvního stupně. Už tehdy nám bylo jasné, že chceme učit spolu,“ říká. Sháněli místo, ideálně i s bytem. Tehdy, na konci osmdesátých let, jim přišla nabídka z Loučné, přestěhovali se a už tady zůstali.
Až do roku 2000 Petr Lukáš učil, pak se stal zástupcem ředitelky. „Tehdejší paní ředitelka byla výborná manažerka i pedagožka, směřování školy hodně nastavila,“ konstatuje. O místo ředitele přitom původně nestál. Když se ale nikdo nepřihlásil a on byl dočasně pověřen vedením, rozhodl se do toho jít. Dnes bere roli ředitele jako šanci mít větší vliv na to, co se ve škole děje. „Můžu věci posouvat tady a teď. A taky mám štěstí na lidi kolem sebe – mám tým, se kterým mi to dává smysl. Nakonec to vnímám jako zajímavou životní zkušenost, i když jsem dlouhé roky říkal, že to nikdy nechci dělat.“
Vždycky to ale snadné nebylo. Po roce 1989 začaly v regionu postupně zanikat místní podniky a s nimi odcházely pryč i mladé rodiny. „V devadesátých letech k nám chodilo přes dvě stě dětí, kolem roku 2015 jsme spadli pod sto deset dětí. To už jsme byli výjimková škola,“ popisuje ředitel. Klíčovou roli tehdy sehrála obec, která školu podržela finančně nad vodou a doplácela to, co škola kvůli menšímu počtu žáků nedostávala od ministerstva školství.
Dnes se počty znovu zvedají, škola má kolem sto čtyřiceti žáků, zhruba polovina z nich dojíždí z větší dálky, třeba ze Šumperka. Pomohla i možnost individuálního vzdělávání. „Začali jsme spolupracovat s rodinami, které vzdělávají děti doma, ale musí je mít někde zapsané, aby je pak škola mohla dvakrát ročně přezkoušet,” vysvětluje ředitel. Zároveň ale těchto „domškoláků” nechtějí mít moc, aby stíhali zjistit, co se doma naučili. Škola si proto nastavila jasná pravidla a drží počet těchto žáků do třiceti.
Když jdou děti zasít žito
Fakt, že zřizovatel školu podporuje, je patrný už při letmé obchůzce po budově. V nedávno zrekonstruovaném podkroví je ředitelna i zmíněná hudebna, ve spodních dvou patrech jsou pak třídy vybavené novým nábytkem. Místo klasických dvoumístných lavic tu mají žáci menší stoly pro jednoho, které se dají snadno přesouvat podle potřeby – ať už se pracuje v kruhu, nebo ve skupinách. A myslí tu i na zábavu o přestávkách. Na chodbě stojí piano, v jedné třídě jsou zase k dispozici dva šicí stroje. A třídy jsou moderní ještě v jednom ohledu – dveře mají prosklené výplně, jaké člověk zná spíše z amerických filmů. „Ze začátku to byl trochu nezvyk, ale dneska je to spíš výhoda. Člověk projde školou, má přehled, co se kde děje. Hlavně nám to ale prosvětlilo chodbu,“ poznamenává Petr Lukáš.
Ještě zásadnější než zázemí je ale to, jak se škola snaží proměnit samotnou výuku. Jedním z jejích záměrů je posílit spolupráci mezi učiteli. Zavedli proto systém společného ročního plánování, kde se koordinují velké akce napříč celou školou. Díky tomu mají všichni přehled o tom, co se kdy ve škole děje, a do aktivit se mohou zapojovat různé ročníky. Cílem je, aby učitelé nebyli neustále uzavření ve svých hodinách, ale aktivně spolupracovali s kolegy – a děti zase se spolužáky z jiných tříd. V plánu je zároveň co nejvíc propojit jednotlivé předměty a využívat témata napříč výukou. Jako příklad uvádí ředitel situaci, kdy ve výtvarné výchově tvoří a vystavují obrazy a předměty, o kterých se učí v dějepise, nebo když páťáci v češtině píšou bajky a v informatice je pak převádějí do sdílené elektronické knihy.
Žáci si učivo spojují s reálnými situacemi a učí se ho používat – všímat si souvislostí a přemýšlet, jak fyzikální principy fungují v běžném životě.
Žáci taky nepracují vždycky jen s hotovými informacemi, ale sami je objevují, analyzují a aplikují v konkrétních situacích. Například do hodin fyziky si ředitel nosí vlastní materiály, hlavně pracovní listy, kde je třeba jedoucí formule, konvice, z níž stoupá pára, nebo člověk s vlajícím praporkem. Úkolem je najít a pojmenovat, jaké druhy energie se na obrázku objevují, a vysvětlit proč. „Žáci si učivo spojují s reálnými situacemi a učí se ho používat – všímat si souvislostí a přemýšlet, jak fyzikální principy fungují v běžném životě. Nechci, aby se jen učili poučky a vzorečky z učebnice, které stejně zapomenou,“ vysvětluje ředitel s tím, že občas dětem nachystá chyták: některé úkoly, které připravuje, jsou schválně složitější, než by musely být. A jejich úkolem je přijít na to, v čem. Někdy jim zase zadá úkol, aniž by dostaly všechny potřebné informace.
Za zmínku stojí i školní projekt, který se jmenuje Od zrna k chlebu, a je pro žáky čtvrtých a pátých tříd. „Jedna naše paní učitelka nám půjčila kus svého pozemku, kde máme dvě menší pole. Jedno vždycky zůstává ladem nebo na něm rostou brambory, na druhém vysejeme obvykle žito,“ popisuje ředitel. Školáci pak obilí sklidí, zpracují, ve škole ho namelou a s moukou odjedou do skanzenu, kde si v pecích upečou vlastní chleba.
Umět ocenit, když se něco podaří
Škola se také rozhodla posunout směrem k formativnímu hodnocení, které chce postupně více prosazovat i ministerstvo školství. Učitel nově není jen tím, kdo děti učí a známkuje, ale dostává se do role průvodce. „Kromě známek od jedničky do pětky dostávají žáci průběžnou zpětnou vazbu. Dozvědí se, co se jim daří, kde mají rezervy a jak konkrétně se mohou posunout dál,“ říká učitelka z první třídy Adéla Nosálová. Součástí tohoto přístupu je i sebehodnocení, díky němuž si děti postupně uvědomují vlastní pokrok a přebírají za své učení větší zodpovědnost. Sami žáci si tedy stanovují, co jim jde, čemu nerozumí nebo v čem by chtěli zabrat.
Kromě známek od jedničky do pětky dostávají žáci průběžnou zpětnou vazbu. Dozvědí se, co se jim daří, kde mají rezervy a jak konkrétně se mohou posunout dál.
Součástí rozvoje je i spolupráce s Centrem podpory vzdělávání Šumpersko– Zábřežsko, které škole kromě jiného nabízí i služby průvodce. Společně s ním můžou plánovat další rozvoj, nastavovat si priority nebo požádat o konkrétní pomoc. Do Loučné jezdí přibližně jednou za dva měsíce průvodce David Másilka, který nedávno pro celý pedagogický sbor připravil dva workshopy. Na jednom společně formulovali vizi školy, na druhém profil absolventa. Vize pomáhá škole ujasnit si hodnoty a směr, profil absolventa pak konkrétně popisuje, jaké znalosti, dovednosti a postoje by si děti měly ze školy odnést. Díky tomu se mohou učitelé opřít o společný cíl a promítat ho do každodenní výuky (právě tyto dvě oblasti se nově objevují i v připravovaných rámcových vzdělávacích programech ministerstva školství).
„Nechci kolegům přidělávat další práci. Spíš mi jde o to, aby se každý zastavil a přemýšlel nad tím, co vlastně dělá, protože toho už teď děláme hodně. Není potřeba neustále zrychlovat, někdy stačí práci lépe uspořádat a hlavně si uvědomit, co všechno už ve škole funguje,“ konstatuje ředitel. Něco se ale občas změnit musí, což není vždycky snadné. Petr Lukáš se proto snaží otevřeně mluvit o tom, když se něco nepovede – stejně důležité je ale podle něj umět ocenit, když se něco podaří.
