„Snažíme se z našich dětí udělat sebevědomé osobnosti, které vědí, že mají své místo na světě, v rodině, ve společnosti. A které se nebojí jít za svými sny,“ říká učitelka Jaroslava Lázničková z kutnohorské Základní a praktické školy Na Náměti, kam chodí děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Velké povzbuzení pro tamní děti znamenala proměna hodin tělocviku díky spolupráci s organizací Streets 4 Kids, která nakonec mnohé z nich pozitivně nasměrovala i do dalšího života.
Ve vaší škole se podařilo změnit přístup dětí k tělesné výchově. Můžete nám přiblížit, jak se to stalo?
U mě ve třídě a celkově na druhém stupni, kde učím, děti neměly úplnou lásku k pohybu a dostat je v hodinách do úborů a cvičit byl velký problém. Právě proto jsem kývla na nabídku Eduzměny, která nás propojila s lektory z organizace Streets 4 Kids, a začala u nás probíhat párová výuka. Většinou to byly dvě až tři hodiny plnohodnotného cvičení a stala se z nás parta nejen po stránce pracovní, ale přesáhlo to do roviny osobní, kdy jsou z nás kamarádi. Kluci k nám jezdí už čtyři roky, a když přijedou, tak všechny děti chtějí cvičit. Zkusili jsme, že cvičila celá škola, zkusili jsme vytahovat ze tříd jednotlivé děti. Různě to kombinujeme tak, aby to vyhovovalo všem: dětem, učitelům i lektorům. Pro mě je to srdcovka.
Přesahuje taková výuka tělocviku i do dalších předmětů?
Ano, hlavně do hudebky, výtvarky, angličtiny, ale dokonce i do matematiky nebo češtiny. Lektoři kolikrát přijedou a jdou nejdřív do mé třídy. A s dětmi si klidně popovídají anglicky o čemkoliv. Hned je výuka úplně jiná, atmosféra ve třídě se promění. Ať už probíráme cokoliv, tak se nebojí zeptat, jak děti lektorů, tak lektoři dětí, jak se cítí, jaké jsou jejich sny, co by chtěly, aby se jim podařilo. A to je velmi důležitá věc, protože naše děti mívají často nízké sebevědomí. Spolupráce s kluky ze Streets 4 Kids je nastartovala k tomu, že si dokážou samy sebe vážit, že vědí, že je někdo poslouchá, že je někdo chce někam posunout a dostaly k tomu prostor.
Vím, že jste dokonce už dvakrát s lektory a dětmi vyrazili na několikadenní pobyt...
V krásném prostředí Berounky v Mokropsech u Prahy jsme zažili neskutečné věci. Skupinu lektorů ze Streets 4 Kids vede Daniel Lacek, který se obklopuje spoustou zajímavých lidí. Každý je z nějakého jiného prostředí: někdo je parkourista, někdo je kaskadér, někdo je výborný hudebník, jiný hraje divadlo nebo třeba sprejuje. Dan se nebojí mezi naše děti pozvat třeba tanečníka z Národního divadla, který s dětmi nacvičí skvělou sestavu. Během toho pobytu jsem několikrát slyšela věty typu: „Já odsud nechci, já tady chci žít, mně je tady dobře.“ A musím říct, že i mně tam bylo dobře. Uvědomila jsem si, že je to velmi zdravé prostředí. Tam se nekouří, nepije, nemluví se sprostě. Tam se tvoří, tam se přemýšlí, tam se povídá, tam se rozebírají pocity, nálady, tam každému záleží na tom, jak se ten konkrétní člověk zrovna cítí, co chce, co si do budoucna přeje.
Spolupráce s kluky ze Streets 4 Kids děti nastartovala k tomu, že si dokážou samy sebe vážit, že vědí, že je někdo poslouchá, že je někdo chce někam posunout a dostaly k tomu prostor.
Takže lektoři dodávají dětem i tolik potřebné sebevědomí…
Přesně tak. V životě jsem nezažila takové lidi, kteří mají zájem o děti, kteří chtějí, aby ty děti na sobě pracovaly. Aby si pořád neříkaly, já jsem ale ten, co ho nikdo neposlouchá, co nic nedokáže. Oni dají i těm nejmenším dětem z naší školy šanci cítit se dobře, učí je poplácat se po rameni a říct, já jsem dobrý, já to dokážu.
Pracuje se také nějak s rodiči žáků?
Ano, lektoři pracují i s rodiči. Toho si moc vážím, protože rodiče našich žáků jsou v nezáviděníhodné situaci. Jejich dítě chodí do školy, která asi není úplně top škola, a myslí si, že jejich děti nic nedokážou. A tady se právě ukazuje, že i ony jsou skvělé. Moc se mi líbilo, když kluci ze Streets 4 Kids během setkání s rodiči řekli, že jim moc děkují za to, jak své děti vychovali, že z nich dělají skvělé lidi. To si myslím, že málokdo z našich rodičů běžně slyší. Někteří žáci, kteří absolvovali lektorské hodiny tělocviku a pobyt v Mokropsech, už z naší školy vyšli a i s nimi lektoři dál pracují. Mluví s nimi, telefonují, sledují jejich vývoj a úspěchy.
V životě jsem nezažila takové lidi, kteří mají zájem o děti, kteří chtějí, aby ty děti na sobě pracovaly. Aby si pořád neříkaly, já jsem ale ten, co ho nikdo neposlouchá, co nic nedokáže.
Společně s lektory se vám zároveň podařilo najít ve vaší škole některé talenty. Můžete nám o nich něco říct?
Určitě bych zmínila příběh Honzíka, který skvěle jezdí na kole a jeho rodina neměla dostatek financí, aby ho v cyklistice podporovala. Klukům ze Streets 4 Kids a našemu průvodci z Eduzměny Vítku Jezberovi se podařilo sehnat peníze na lepší kolo a vybavení. Honzík dostal potřebnou podporu, aby závodil, umožnili jsme mu i jako škola, aby chodil na tréninky. Díky tomu se dostal do Národního mužstva pro mentálně handicapované sportovce. Nyní už je na střední škole a loni v září se zúčastnil mistrovství republiky, kde získal hned tři tituly mistra republiky. Takže to je odměna i pro nás, pro všechny, jimž nebyl lhostejný osud jednoho kluka, který díky tomu, že začal jezdit na kole, tak šly stranou všechny jeho problémy.
Nebo Julča, kterou jsem teď měla v deváté třídě. Její maminka mi řekla, že z ní jednou bude cukrářka nebo kuchařka. Jenže Julča měla tajné přání: chtěla pracovat s auty, jezdit, závodit. A právě tady je vidět práce kluků ze Streets 4 Kids, kteří Julču poslouchali, umožnili jí vyzkoušet, co to znamená mít auto, a hlavně dali vědět rodičům, že ta holka je v tom dobrá. A Julče ukázali cestu, jak jít za svým snem, stát si za tím, co chci, a přesvědčit ostatní. A nakonec Julča jde na obor automechanik a ví, že jednou bude vlastnit garáž, bude se tím živit a bude se tím bavit.
Jít za svými sny často nedokážeme ani my dospělí...
Ano, Julča ví, co chce, a toho si na holce v deváté třídě velmi cením, málokdy jsou lidé takto vyhranění. Samozřejmě děti se nemusí tomu, co je baví, hned věnovat profesně, může to být volnočasová aktivita. Ale je skvělé jim pomoct najít, v čem jsou dobré. Jako třeba Martince z mojí třídy, která umí skvěle natáčet videa a fotit. A díky Danovi a klukům v tom určitě bude pokračovat. V naší škole pracuji už dvacet let a viděla jsem spousty příběhů dětí. Spolupráce s lektory ze Streets 4 Kids a s Eduzměnou nás nastartovala a posunula. V našem typu školy totiž není stěžejní se něco konkrétního naučit. My potřebujeme z našich dětí udělat sebevědomé osobnosti, které vědí, že mají své místo na světě, v rodině, ve společnosti. Společnými silami se jim snažíme ukázat, že i ony mohou zažívat úspěch. A to je hodně důležité.
