Na ředitelský post nastoupila před dvěma lety s představou, že pokud se má něco změnit, musí se do toho zapojit nejen učitelé, ale i děti. Petra Tichá, která stojí v čele ZŠ Školská v Zábřehu, postupně mění způsob, jakým škola funguje. Chce víc pracovat s nadanými dětmi, učit venku, probudit v žácích větší chuť učit se a taky dávat prostor učitelům a jejich vzájemné spolupráci.
Na ZŠ Školská pracujete už pětadvacet let, před dvěma lety jste se stala ředitelkou. S jakými plány a představami jste tehdy na tento post usedala?
Chtěla jsem, aby se naše škola víc otevřela veřejnosti a spolupráci s ostatními školami. Přišlo mi, že jsme dost zakonzervovaní. Taky jsem chtěla, abychom začali víc pracovat nejen s dětmi, které mají nějaké potíže a potřebují podpůrná opatření, ale i s nadanými. To bylo dřív hodně okrajové téma, v podstatě se řešily jen soutěže a olympiády a systematická práce s nadanými chyběla. Ale měla jsem i „menší“ plány: třeba, aby se víc učilo venku. Letos bude dokončena venkovní učebna. Chtěla bych, aby se učení mimo školu stalo postupně běžnou součástí výuky, nejen že se dvakrát do roka někam vyjde.
Co dalšího jste chtěla ve škole, kam chodí přes šest set žáků, změnit?
Určitě zapracovat na klimatu. Ukázalo se to už v prvním mapování, s kterým nám pomohlo Centrum podpory vzdělávání – byla tu znát nedůvěra vůči vedení ze strany učitelů. Ale i děti byly hodně svázané. Třeba se mohly pohybovat jen ve svém patře. To mi vadilo, protože když chceme budovat nějakou sounáležitost a přátelství, nemůžeme děti oddělovat, mají mít možnost se potkávat. Takže jsem zákaz zrušila a teď se mohou pohybovat po celé škole.
Na škole jste dlouho působila jako speciální pedagožka i výchovná poradkyně. Změnou po vašem nástupu byl i přístup k asistentům pedagoga.
To byla hodně diskutovaná věc. Naše škola nikdy neměla asistenty pedagoga, protože bývalý pan ředitel zastával názor, že děti asistenta v životě také mít nebudou, tak proč by ho měly mít ve škole. Jenže asistent nemusí vždycky jen pomáhat jednomu konkrétnímu dítěti, má pomáhat zejména učiteli. Mohou si například různě třídu dělit. Asistent taky může vidět, co učitel nepostřehne. Už při konkurzu jsem říkala, že se asistentům pedagoga bránit nebudu v případě, že bude nějaká třída velmi náročná nebo složitá, případně že je v ní dítě, kterému by asistent mohl pomoct.
Takže už asistenty máte?
Loni k nám nastoupil první. Vždycky záleží na konkrétní situaci. Máme například třídu, ve které je jedenáct žáků s podpůrnými opatřeními typu dyslektik či dysgrafik, ale je to jedna z nejlepších tříd ve škole a asistent tam není.
Je něco, na co si vyučující hůř zvykali?
Třeba na to, že stejně jako oni permanentně hodnotí děti, budou nově děti hodnotit nás. Bývalý pan ředitel to sice dělal, ale jen v devátých třídách a měl velmi specifický dotazník, který mi nepřišel úplně fér. Navíc jsme výsledky nikdy neviděli, takže to pro nás nebyla žádná zpětná vazba. Loni jsem se domluvila se školním psychologem a připravili jsme pro žáky krátký dotazník. Například jsme se ptali: Rozumím tomu, co mi učitel vysvětluje? Snaží se dělat hodiny zajímavé? Chová se ke mně slušně? Známkuje spravedlivě? Žáci od čtvrté do deváté třídy hodnotili každého učitele, který je učí. Učitel pak dostal grafy s výsledky.
Jaké byly reakce?
Některým vyučujícím se to moc nelíbilo, báli se, že se děti budou mstít. Přitom většina učitelů dopadla dobře, nebylo tam nic špatného. Objevily se také obavy, že to nebude objektivní. Neznám člověka včetně sebe, který by dobře snášel kritiku, ale podstatou je, co si z ní mohu vzít, abych byla spokojená se sebou i s tím, co vnímám jako oprávněnou výtku.
Chcete hodnocení opakovat?
Říkali jsme si, že bychom ho měli opakovat. Jen ještě nevím, jak často. Určitě ale chci od dětí zpětnou vazbu dostávat, přijde mi to důležité. Dělala jsem to i jako češtinářka. Jednou, když jsme dělali ve slohu charakteristiku, jsem řekla žákům, že potřebuju porovnat, jak jim to jde. Takže potřebuju, aby charakterizovaly někoho, koho všichni znají stejně, a proto budou charakterizovat mě. Byly z toho docela vystrašené. Uklidnila jsem je, ať se toho nebojí a napíšou, co si opravdu myslí. Dozvěděla jsem se opravdu zajímavé věci, potom jsme se tomu společně i zasmáli. Psali, že moc gestikuluju nebo že bývám náladová. Došlo mi, že jsou skutečně dny, kdy přijdu naštvaná z jiné třídy nebo se mi předtím něco stalo a přenesu si to do další hodiny. A začala jsem si na to dávat pozor.
Neznám člověka včetně sebe, který by dobře snášel kritiku, ale podstatou je, co si z ní mohu vzít, abych byla spokojená se sebou i s tím, co vnímám jako oprávněnou výtku.
Zpětná vazba od dětí
Ještě něco je pro vás důležité ve vztahu k žákům?
Snažím se vést ostatní učitele k tomu, aby s dětmi jednali s respektem. Chceme respekt od dětí, ale pokud se k nim sami nebudeme chovat s respektem, nemůžeme čekat, že se tak budou chovat ony k nám. Je to takový věčný boj. Ale myslím si, že lidé, kteří pochopí, že z tohohle postoje neustoupím, se tomu buď přizpůsobí, nebo budou muset odejít.
Jednou z vašich priorit je zapojovat děti co nejvíc do dění ve škole, ostatně kdysi jste tady založila školní parlament. Jak se to osvědčilo?
Třeba když měli ve školním parlamentu stížnosti k jídelně, šla jsem do jídelny a stížnosti tlumočila. Pan vedoucí řekl: „Tak já jim to vysvětlím.“ A já říkala: „To by bylo úplně geniální.“ Domluvili jsme se, že děti budou mít v jídelně i exkurzi. Viděly, že se tam opravdu vaří ze skutečných brambor, co všechno příprava oběda obnáší, kolik to stojí úsilí a jaké množství jídla se každý den připravuje. Chtěla jsem, aby samy zjistily, co je za věcmi, na které si stěžují. S osmými třídami jsem zase v občance probírala volby. Žáci si vytvořili vlastní volební strany zaměřené na školu. Řekla jsem jim, že pokud v nich budou věci, které jsou uskutečnitelné a dávají smysl, můžeme se bavit o tom, že je opravdu zrealizujeme. To pro ně byla velká motivace.
A je něco, co navrhli a ve škole to funguje?
Pár let zpět chtěli automat na jídlo, ten už ve škole je. Loni přišli s tím, že by chtěli mít ještě nějaké svačiny mimo automat. Domluvili jsme se proto s vedoucím jídelny, že začneme dělat bagety nebo tousty, které si budou moci objednávat stejně jako oběd.
Když se učí učitelé
Jedno z relativně nových témat ve školách jsou takzvané učící se skupiny, kdy se učitelé vzdělávají nejen mimo školu, ale taky se učí od sebe navzájem. Jak je to u vás?
Jednou z možností jsou vzájemné hospitace. Nechci, aby učitelé vnímali hospitace jako něco, čím je chci zastrašit nebo nachytat. Spíš to beru jako možnost sdílet zkušenosti a nápady. Důležité ale je umět dávat zpětnou vazbu. Někteří učitelé už si mě dokonce sami pozvali do hodin, protože chtěli vědět, co si o jejich výuce myslím. Taky bych chtěla, abychom víc využívali tandemovou výuku. Předloni ji zkusilo jen pár lidí, loni už jich bylo mnohem víc.
Od svého nástupu do křesla ředitelky spolupracujete s Centrem podpory vzdělávání Šumpersko a Zábřežsko, které mimo jiné nabízí školám průvodce. Ten pomáhá plánovat její další rozvoj, nastavovat priority a hledat, co by se dalo změnit. V čem vidíte největší přínos tohoto typu podpory?
Mně velmi pomáhá už jen to, že si mám s kým povídat. Když jsem se teď nedávno bavila po telefonu s mojí průvodkyní, říkala jsem jí, že už potřebuju, aby přijela, protože toho mám tolik nastřádaného a nemám tady nikoho, kdo by mě vyslechl a zároveň se na věci podíval z jiného úhlu, zvenčí. Ve školství se mimo jiné musíte umět smířit s tím, že věci nejdou změnit tak rychle, jak byste si přála. I na to je průvodce dobrý. Můžete si rozvrhnout, jaké změny jsou reálné daný rok, na jaké je ještě třeba počkat. Pomáhá mi i Ředitelská akademie, kterou CVP dvakrát do roka pořádá. Když jsme se sešli loni, bavila jsem se s Dominikem Kolčavou (ředitel ze ZŠ v Dubicku), který je ve funkci přibližně stejně dlouho jako já, a zjistili jsme, že řešíme vlastně úplně stejné problémy.
Ve školství se mimo jiné musíte umět smířit s tím, že věci nejdou změnit tak rychle, jak byste si přála. I na to je průvodce dobrý. Můžete si rozvrhnout, jaké změny jsou reálné daný rok, na jaké je ještě třeba počkat.
Dozvěděla jste se o sobě za dobu svého ředitelování ještě něco?
Z mapování klimatu vyplynulo, že bych měla víc a jasněji komunikovat některá rozhodnutí navenek. Já vždycky, než něco řeknu veřejně, dlouho přemýšlím. Chci mít jistotu, že si za tím potom můžu stát. Jenže když mi to trvá déle, než by lidé chtěli, začnou si vytvářet domněnky a ty se potom šíří po škole. Takže teď se snažím najít hranici mezi tím, kdy ještě potřebuju věci promýšlet, a kdy už je potřeba rozhodnutí prostě říct. A pak je tu ještě téma delegování. Hodně věcí už jsem delegovala a jsem za to ráda. Ale měla bych to dělat ještě víc.
Vnitřní motivace
Jaké jsou vaše další plány?
Stále u nás převažuje frontální výuka, i když už jí je méně. Doufám ale, že do budoucna jí ještě ubude. Taky chci, aby děti začaly být víc zodpovědné za své učení.
Jak konkrétně toho chcete docílit?
Přijde mi, že pokud jsme hodně orientovaní na výkon, tak za děti často přebíráme odpovědnost. Pořád jim říkáme: Musíte odevzdat úkol, musíte se tohle naučit, budeme psát písemku, musíte chodit na doučování. Stále jim něco zadáváme a hlídáme. Místo toho, abychom je vedli k tomu, že samy chtějí něco umět a něco se dozvědět. Proto jsem ráda, že máme na prvním stupni první a druhé třídy s formativním vzděláváním. To je směr, kde děti učíte hledat si informace, být víc aktivní, děti zároveň samy sebe hodnotí, co jim jde, co ještě ne, na čem chtějí zapracovat. Vyučující je pak ve třídě spíš v roli průvodce než někoho, kdo říká, co mají děti dělat, a pak je za to známkuje. Taky se víc do výuky dostává vrstevnické učení, což může být často efektivnější než výklad učitele před tabulí.
Velkým tématem je v tomto případě vnitřní motivace dětí. Právě tu se snaží formativní vzdělávání posilovat.
Podle mě jde hlavně o to změnit způsob přemýšlení a představy, co má škola děti naučit a jak. Škola a vzdělávání není jenom o učitelích. Je hlavně o dětech. Když děti vedete k tomu, aby uměly hodnotit svou práci, samy rozhodovaly, co je pro ně prioritou, a dáváte jim kvalitní zpětnou vazbu, postupně odpovědnost za vlastní učení převezmou. Je to ale běh na dlouhou trať a chce to důslednost a trpělivost.
