Dřív než se stala úspěšnou spisovatelkou a autorkou dvou desítek knih, byla učitelkou v Jižní Americe. V brazilských a argentinských školách na žádost krajanů vyučovala češtinu, a díky tomu zjistila, v čem se jihoamerické školství nejvíc liší od českého a proč se tamní děti do tříd tolik těší. Pro Eduzměnu teď Markéta Pilátová napsala sérii povídek o duševním zdraví, které ukazují, s jak náročnými situacemi se někdy potýkají dnešní školáci – a jak málo občas stačí, aby se mohli cítit o trochu lépe. Inspirovala se u toho praxí Týmů duševního zdraví, které vznikly na Kutnohorsku a slouží jako příklad pro další podobné týmy, jež nově vznikají po celém Česku.
Markéto, vím o vás, že jste začínala jako učitelka. Kde jste učila?
S učením jsem začínala na vysoké škole. Vystudovala jsem španělštinu a portugalštinu, a po studiu jsem na fakultě zůstala jako vyučující, asi pět nebo šest let. Zároveň jsem pracovala na půl úvazku jako reportérka v Respektu, takže jsem psala už tehdy. S mým manželem Jiřím Sobotou jsme často prohlíželi stránky ministerstva zahraničí a narazili jsme tam na takový inzerát, že hledají krajanského učitele do Latinské Ameriky. Zdálo se mi to takové surreálné, ale ty jejich požadavky na mě přesně seděly, tak jsem se přihlásila. A oni mě vybrali.
Takže jste se vydala učit češtinu do Jižní Ameriky. Jak dlouho jste tam zůstala?
Já jsem si původně myslela, že to bude tak na půl roku, že si užiju trochu dobrodružství. Nakonec se to protáhlo a s přestávkami jsem žila na různých místech v Brazílii a Argentině dvanáct let. Z akademické sféry jsem přesedlala na úplně jiný typ učení, měla jsem žáky od čtyř let až do devadesáti a bylo to hodně pestré. A zároveň dost náročné, protože občas přijde třeba babička, která mluví plynně česky, s malým vnukem, který neumí česky vůbec, a vy musíte něco vymyslet, aby se bavili oba. Vyžaduje to velkou schopnost improvizace.
A kde se vůbec vzala tahle instituce krajanského učitele?
S tím přišel Masaryk, z vděčnosti za podporu československé věci posílal česky mluvícím komunitám v zahraničí učitele. Za války a pak za komunistů to samozřejmě padlo, ale po revoluci si krajané o učitele zase začali žádat a někdo osvícený na ministerstvu zahraničí si řekl, že je to vlastně dobrý nápad. Teď je krajanských učitelů v různých koutech světa asi 27, je to hrozně úspěšný program.
Jaké to je učit v Brazílii? A čím se tamní školy nejvíc liší od těch českých?
Vzdělávací systém v Brazílii je postavený na úplně jiných principech než u nás. Neexistuje tam takový tlak na výkon a zároveň je škola velmi vážená instituce. Brazilci zavedli povinnou školní docházku až v 70. letech, hodně si cení toho, že děti můžou do školy chodit, a učitele považují skoro za součást rodiny. Děti učitelům tykají, mají s nimi hodně blízký vztah, třeba se s nimi i objímají a svěřují se jim, jako by to byl rodinný příslušník. Tamní společenská prestiž učitele se odráží i v platech, navíc učitelé chodí do důchodu už v 50 letech a pobírají pak i na penzi srovnatelné peníze.
Když mluvíte o menším tlaku na výkon: jak se to projevuje?
Je tam velký důraz třeba na umění ve výuce, hodně se věnují výtvarnu, hudbě, tanci, pořád něco nacvičují. Na druhou stranu tam pak ale je třeba 20 procent dětí, které se ani pořádně nenaučí číst a psát. Rozdílně pracují i s inkluzí – v Brazílii je to něco samozřejmého. Společnost jako taková není tak strašně orientovaná na úspěch jako ta naše, a když je ve škole dítě, které má speciální potřeby, tak ho nikdo nevidí jako brzdu, berou jako úplně přirozenou věc, že je součástí kolektivu.
V Česku často z průzkumů vychází, že děti chodí do školy mimořádně nerady. V Brazílii je to tedy jiné?
Úplně. Když se zeptáte brazilského dítěte, tak vám řekne, že je ve škole rádo. Souvisí to třeba i s tím, že v Brazílii funguje takový dravější kapitalismus a všechno stojí peníze. Mnoho rodin si nemůže vůbec dovolit kroužky, a když škola dětem něco nabídne zdarma, tak jsou rády, děti se zabaví. Spousta Brazilců, hlavně na venkově, posílá děti do školy i proto, aby se tam najedly. Jednou za den tam totiž dostanou jídlo. Upozorňuji ale, že mluvím o státním školství. Samozřejmě existují soukromé školy, kam posílají děti ti bohatší.
Jedním z těch školních kroužků byla i čeština, kterou jste učila vy. Kolik dětí na ni chodilo?
Tak úplně kroužek to vždycky nebyl. Protože například ve městě Bataypora jsem učila na škole Jana Antonína Bati, kterou Baťa založil, a domluvili jsme se tak, že čeština se stala součástí osnov. Takže na prvním stupni se ji učilo 200 dětí. Bylo to pro ně setkání s jinou, evropskou kulturou i jiným způsobem výuky a nebylo tak důležité, že šlo zrovna o češtinu. Ale někteří ji pak opravdu využili. Po návratu do Česka se mi párkrát stalo, že jsem tu potkala svoje bývalé žáky – pár jich tu studovalo, jeden se tu dokonce oženil.
První knihu jste napsala právě v Latinské Americe: inspirovalo vás to exotické prostředí?
Spíš mi krajané začali vyprávět své příběhy. Sedíte v Sao Paulu a nějaká babička vám vypráví, jak jako dítě s rodiči po komunistickém převratu narychlo odjížděla přes hranice na žebřiňáku. A jak její otec nechal v sejfu komunistům jako pozdrav mrtvou myš. No a říkáte si, že by to chtělo nějak zachytit. Napsala jsem pak sice nějaké reportáže, ale cítila jsem, že ty příběhy potřebují větší prostor, a tak vznikl první román Žluté oči vedou domů.
Od té doby jste napsala dvě desítky knih – pro dospělé i pro děti – a poslední drobný přírůstek do vaší bibliografie je minisbírka povídek o duševním zdraví dětí, které jste napsala pro Eduzměnu. Můžete popsat, jak vznikaly?
Dostala jsem zadání přiblížit formou povídek případy, které řeší Týmy duševního zdraví na Kutnohorsku. Přečetla jsem si nějaké kazuistiky, krátké popisy situace jednotlivých dětí a rodin, a pak jsem si dlouze povídala s lidmi, kteří v Týmech duševního zdraví pracují. Ptala jsem se, co přesně dělají, co prožívají, s čím se nejčastěji setkávají, a hledala jsem nějaké modelové příběhy.
Ty povídky tedy nejsou realistické v tom smyslu, že by zpracovávaly nějaké konkrétní případy konkrétních dětí, je to tak?
To ani nejde, informace o klientech jsou důvěrné. Je to fikce, ale je inspirovaná realitou, jsou to příběhy, které se mohly stát. Moje práce je získat informace a pak se je snažit přetavit do příběhu, převtělit se do postav a prožívat ty situace spolu s nimi, zjistit, co prožívají a proč a jak se na ně dívá okolí. Jedna z povídek je třeba o klukovi, který se srovnává s posměšky kvůli tomu, že málo vyrostl. Naráží na obrovské předsudky a odmítání v dost křehkém věku, nemůže to nijak ovlivnit a musí se s tím vyrovnat. A k tomu pořád dostává knížecí rady od lidí, kteří jsou vyšší a krásnější než on. Jedno z poselství toho textu je, že některé problémy se prostě nedají vyřešit. Dají se ale nějak zmírnit, někdo vám může pomoct je přežít.
Pochopila jsem, že roli toho, kdo může pomoct nějaký problém přežít, často sehrávají právě Týmy duševního zdraví…
Chtěla jsem ukázat, jak důležité je poskytnout útočiště a možnost se nadechnout těm, kteří nevědí kudy kam a nevidí dobré konce. Učitelé i rodiče někdy můžou vidět jen ospalého a depresivního kluka, který domů nosí pětky. Pak se ale najde někdo, kdo mu dá oddechový čas, kdo projeví opravdový zájem a vyslechne ho, a už jen to může pomoct. Hlavní kvalita Týmů duševního zdraví je ale v tom, že je to komplexní služba – pracuje nejen s dětmi, ale i s učiteli a rodinami, takže je to pak mnohem efektivnější. Těch dílků skládačky je hodně a nestačí vrátit na místo jen jeden, je potřeba pracovat na více úrovních, aby to drželo pohromadě.
Chtěla jsem ukázat, jak důležité je poskytnout útočiště a možnost se nadechnout těm, kteří nevědí kudy kam.
O zhoršujícím se duševním zdraví dětí se mluví čím dál víc, čísla jsou docela hrozivá. Myslíte, že literární zpracování tohoto tématu může přinést něco nového?
Asi je to klišé, ale podle mě platí, že co lze přenést do příběhu, to lidská mysl líp chápe. Když si přečtete odborný text v časopise nebo rozhovor s psychologem, tak se ledacos dozvíte, ale tolik vám to neutkví. S povídkou to je jiné, často vás v ní zaujme třeba nějaký detail, který už nevymažete z hlavy. Síla literatury je právě v tom, že dokáže zprostředkovat emoci, kterou nezapomenete.
