Kočovný učitel výtvarky: Děti se uzavřely, ale víc tvoří

Výtvarník Jan Kopřiva je takovým kočovným učitelem výtvarné výchovy na Kutnohorsku. Už deset let pendluje mezi vesnickými školami a ve světě umění se snaží být dětem spíš průvodcem než autoritou. Jeho třída v domovské Základní umělecké škole ve Zruči nad Sázavou podle toho také vypadá: stoly jsou postavené do kruhu, vše je velmi útulné a přitom přehledné. „Takhle poskládat lavice na běžné základce nemůžu. Ale pro mě je důležité, abychom tvořili v kruhu, protože pak fungujeme jako buňka. Nepotřebuju, aby se děti na mě obracely jako na někoho, kdo deklaruje, co je správně. Je pro mě důležité, aby bylo zřejmé, že to, co řešíme, je důležitější než to, jak to vidím já. Pak se objevují věci, které jsem nečekal, což je paráda,“ vysvětluje mi nadšeně učitel Jan Kopřiva.
Vše je tu podle něj uzpůsobené tak, aby dětem nezabránil tvořit nebo se něco dozvědět. „Chceme to tu mít pořád stejné. A to je pro nás důležité, protože to znamená klid a ochranu.“

Dříve učil také na jedné ze zručských základních škol, ale nechal toho. Třídy byly velké a jemu vadilo, že nemůže navázat s žáky bližší vztah. A tak zvolil více menších škol za cenu dojíždění. „Učitelé dělají co mohou. Ale děti jsou na běžné škole ve výtvarce paralyzovány pasivním způsobem práce, a když mají před sebou bílý papír, tak vidíte, jak je frustruje, že mají ze sebe něco dostat. Kolikrát to ani nedají. Buď mají příliš mnoho nápadů nebo žádný. Anebo si nevěří,“ popisuje svoji zkušenost Jan Kopřiva a upozorňuje také na to, že děti mají od malička jen hodinu na to, aby se výtvarně vyjádřily. Všichni pak mají podle něj ztvárněnou stejnou věc, což dětem brání se někam posunout. „Učím je výtvarně přemýšlet, aby pochopily, že nejde o to mít hezký obrázek. Trvá než si na to zvyknou. I na to, že jim z obrázků vylézá, jací jsou a jak to mají s kolektivem. Někdy to je hodně zajímavé.“

Třída je jako kmen

Každá třída, kterou učí, je podle něj jiná. „Základka vtiskne dětem určitou identitu. Učím přes deset let v několika školách a vidím to. Jiné dovednosti mají děti v Čechticích a jiné ve Zbraslavicích. A není to jen třídním učitelem, vliv má celková atmosféra školy,“ sdílí Jan Kopřiva své postřehy.

Zároveň si je vědom, že každá instituce má tvar, který se musí změnit. „Všichni se v té instituci nějak chováme. Jenže doba se změnila a musíme začít učit jiným způsobem. Hledání je těžké a potřebujeme pomoct. Nejsme filosofové.“

Covid děti uzavřel

I když jsou školy zavřené, Jan Kopřiva zůstává se svými žáky v kontaktu. Natáčí jim videa a nebo se s nimi potkává přes Zoom. Snažil se udržet atmosféru uvolněného sdílení a bezpečí, na které jsou děti zvyklé z hodin, ale v online prostředí se to nedaří. A tak přirovnává kontakt přes internet k mávání si přes ulici.
„Na jaře děti komunikovaly, povídali jsme si o snech. Teď už je to horší. Jsou hodně uzavřené a frustrované. Říkají mi, že už se opravdu chtějí s ostatními kamarády vidět. Na druhou stranu mají více času volně tvořit,“ říká Jan Kopřiva.

Osamělost a frustrace je z dětské tvorby podle něj patrná. Jako příklad mi ukazuje jeden z obrázků, na kterém je malá kytička na zeleném, těžkém pozadí. „Byl to obrázek, který by člověk přehlédl. I když jsem to dítě neviděl pár měsíců, přišlo mi, že to je obraz té žákyně. Je malinká, křehká na mechanicky vysázené zelené. Když nakreslíte něco takového, může to být informace, která je na povrchu, ale také může být velmi hluboká. A později se to opravdu potvrdilo, cítila osamocení, odtržení od kamarádů a vlastně i od rodiny, protože tolik času stráveného na počítači zkrátka nedělá dobré domácí prostředí,“ vysvětluje Jan Kopřiva, který nyní prochází terapeutickým výcvikem se zaměřením na arteterapii.

Žákům, kteří se dostali, i kvůli Covidu, do problémů, chtěl pomoci. A tak skrze Fond pro Kutnohorsko sehnal peníze na nákup tabletů či na školné. Jedna holčička měla úraz páteře, potřebovala kreslit, tablet pro ni byl velkou pomocí. Druhá žákyně, velmi nadaná, byla z rodiny s finančními problémy a potřebovala ke kresbě počítač. A třetí kluk, jehož rodiče prodávali na trzích a přišli tak o práci, by neměl na školné. „To bylo to nejmenší, co jsem pro ně mohl udělat. Díky tomu vytvořili spoustu úžasných věcí,“ říká Jan Kopřiva.

Martina Kopecká