.jpg)
„Když na vesnici zanikne škola, zůstane jen hasičárna a mladí odejdou,“ říká senátorka a starostka Semil Lena Mlejnková. Vzdělávání je podle ní jednou z cest, jak podpořit rozvoj regionů. V rozhovoru mluví o tom, proč ji trápí vylidňování venkova, o nervozitě ve školách kvůli změně financování nepedagogických pracovníků, spolupráci s Eduzměnou i vlastní zkušenosti rodiče.
V létě prošla Senátem novela školského zákona, její součástí je mimo jiné změna ve financování nepedagogických pracovníků. Odpovědnost přechází od ledna 2026 na zřizovatele, tedy na obce a kraje. Jak tuto změnu jako starostka vnímáte?
Od začátku jsem byla proti. Přišlo mi to hodně na sílu proti vůli samospráv. Sice se tvrdilo, že obce získají větší možnost ovlivňovat dění ve školách, ale já to považuji za nesmysl. Zřizovatelé škol řeší všechny investice a provozní náklady, mzdovou agendu jsme u sebe dosud neměli. Teď ji máme tak napůl, což není ideální. Pokud jde o rozpočet, tak v Semilech jsme aktuálně na mínus 14 až mínus 18 milionů korun ročně. A nikde nemáte jistotu, že vám peníze z rozpočtového určení daní opravdu přijdou. Takže když jsme se o tom s kolegy na setkání Svazku obcí Libereckého kraje bavili, shodli jsme se, že zafinancujeme, co musíme, a co přijde, to přijde, nemůžeme to ovlivnit. Mezi zaměstnanci vyvolala tato změna velkou nervozitu. Deklarovali jsme školám, že minimálně první rok udržíme jejich stávající úvazky i mzdy a pak se uvidí, až do toho trochu pronikneme.
Novela přináší i řadu jiných změn, například slovní hodnocení v prvních a druhých třídách nebo omezení odkladů. Vadí vám i některý z dalších bodů, nebo je naopak vítáte?
Omezení odkladů podporuji, ale problém je, že máme velký nedostatek psychologů a odborníků v pedagogicko-psychologických poradnách. Co se týče známkování v prvních a druhých třídách, musím říct, že jsem nad tím velmi dlouho přemýšlela a nakonec jsem změnu podpořila. V Semilech máme waldorfskou školu a na ní vidím, že jsou opravdu různé způsoby, jak vyučovat a motivovat děti. Když to ale shrnu: ne každá změna je pozitivní, když je jich příliš mnoho najednou. Ředitelé to vůbec nemají jednoduché a obdivuji je, že ráno vstanou a jdou do práce. Výhradní kritiku k něčemu dalšímu nemám, jen ty ostatní, často i pozitivní novinky bohužel zastínila zmiňovaná změna ve financování nepedagogických pracovníků.
Vzdělávání považuji za jednu z nejdůležitějších oblastí, jak se pokusit nabídnout kvalitní život v regionu, aby se všichni nestěhovali do Prahy.
Vzdělávání, jeho kvalitu a dostupnost jste uvedla jako jeden z důvodů své kandidatury do Senátu. Proč ho považujete za tak důležité?
Je to právě i jeden z důvodů, proč jsem byla proti u financování nepedagogů, protože to není o číslech, to není o tabulkách. My jsme venkovský region, a když máte v malé obci školu, tak ona tvoří život té dané obce. Semilsko se dlouhodobě vylidňuje a to mě velmi trápí. Chci, aby se mladí lidé vraceli a zakládali u nás rodiny. Vzdělávání považuji za jednu z nejdůležitějších oblastí, jak se pokusit nabídnout kvalitní život v regionu, aby se všichni nestěhovali do Prahy. Když zlikvidujete na malé vsi školu, tak pak už zbydou jen hasiči. A potom mladí odejdou, protože proč by tam bydleli, když už tam nebudou mít ani děti ve škole a stejně je budou někam vozit. A když ve vsi nebudou děti, život tam začne upadat, to je moje hlavní motto.
.jpg)
Čím dalším mladé motivujete, aby neodcházeli z regionu pryč?
Malé město nebo vesnice nabízí mladým rodinám mnohé, například bydlení je dostupnější. My vlastníme přes 550 bytů, takže dokážeme jako město pomoci i v tomto směru. Snažíme se mladé motivovat, aby se k nám – třeba po studiu vysoké školy – vraceli. Ať už je to nízkou daní z nemovitostí, dostupností vzdělávání a služeb, kvalitním sociálním systémem, zdravotnictvím. Uvažovali jsme také o podpoře například v podnikání, ale nedokážeme to bohužel zafinancovat. Nejvíc nás v regionu trápí dopravní dostupnost, protože napojení na R35 se protahuje. Dalším problémem je pak zaměstnanost. Dříve u nás fungoval textilní průmysl, který v podstatě zanikl. Velcí zaměstnavatelé u nás prakticky nejsou a za prací se často dojíždí.
Vidíte nějaké zásadní rozdíly ve vzdělávání ve městě a na venkově, například v jeho kvalitě?
Všechno je to o lidech. Rodiče dnes mají možnost rozhodnout se, jakým způsobem chtějí vzdělávat své děti. Důležitý je pro ně učitelský sbor, někdo hledá i různé alternativy. U nás v Semilech máme školky, školy, lyceum, waldorfskou školu, výběr je poměrně velký.
Venkov má i řadu výhod, například tam mohou úžasně fungovat volnočasové aktivity a komunitní život. A to je možná něco, co ve větším městě už tak jednoduše neuděláte. Semily mají zhruba 8 tisíc obyvatel a ta velikost je ještě stále taková, že lidé se mezi sebou znají, takže řada z nich má chuť dělat něco pro druhé. Všechno je to o tom, jak chcete žít, jestli si vyberete lokalitu, kde žije málo lidí, nebo chcete žít ve velkém městě. Ale zásadní rozdíl ve vzdělávání a jeho kvalitě nevidím.
Co v Česku řeší zřizovatel, co se týče vzdělávání, na jaké problémy naráží?
Samozřejmě finance, to je pořád dokola. Sem tam se podaří například modernizovat učebny z evropských peněz. Ale obecně musíme velmi intenzivně plánovat a přemýšlet. Když vám někdo v osmdesátých letech postavil velkou rozlehlou školu a najednou začne demografická křivka klesat, tak budete mít velké problémy udržet kapacity. Ale děláme pro to maximum, protože v žádném případě nechceme nic omezovat. Musíte třeba opravit střechu, provést základní údržbu, zavést čipový systém a podobně. A to jsou desítky milionů korun, které nám na investice chybí.
Sledujete ve vašem regionu problém se stárnutím učitelů, o kterém se v poslední době mluví?
Řekla bych, že ne. Částečně u nás probíhá generační výměna učitelů, přicházejí mladí učitelé. Občas dochází k určitému generačnímu střetu, kdy ti mladí mají nějaké představy, jak to budou dělat, a ti starší jsou možná někdy už z toho trošku unavení. A mně se líbí, jak se potkávají ty energie mezi sebou. Je úžasné sledovat, když se vracejí studenti, kteří prošli našimi školami a teď v nich sami začínají učit, z toho mám vždycky velkou radost. Strašně bych si přála, aby učitel byl zase vážená osoba, aby se tam celospolečensky vrátila jakási úcta a nadhled.
Přála bych si, aby učitel byl zase vážená osoba, aby se tam celospolečensky vrátila jakási úcta a nadhled.
S Eduzměnou jste v kontaktu delší dobu. Váš region byl už v roce 2020 v užším výběru regionů pro pilotní projekt nadačního fondu. V čem podle vás pomáhá zřizovatelům? Vidíte smysl v podobných projektech?
Já tomu projektu velmi věřím. Skvělé je už jen to, že se někdo začal tématu vzdělávání věnovat. Že si řekl, že stojí za to pokusit se napravit nejen tabulky, finance a další technické věci, ale vstoupit do podpory učitelského sboru, věnovat se různým skupinám, kterých se vzdělávání týká.
Pokud jde o mě jako zřizovatele, tak jsem velmi ráda, že jsem tu zkušenost zažila. Několik našich škol mělo možnost zapojit se a využívat služeb průvodkyně, což si velmi pochvalovaly. A dodnes si pamatuji, když se ředitelé a ředitelky vrátili z jednoho pobytu s mentory. Byli nadšení a říkali: „Tohle chceme znovu.“ Najednou si uvědomili, že ta pomoc a podpora má pro ně velký smysl.
Zároveň jsem během pilotního projektu sledovala dění na Kutnohorsku. Oceňuji, že tamní zřizovatelé pochopili důležitost vzdělávání a jsou ochotni některé aktivity spolufinancovat. Protože ono to není nic jiného, než že musíte dát něčemu prioritu, že ty finance dáte někam jinam, že za ně holt neopravíte chodník, ale dáte je do vzdělávání. Já sama jsem přitom velkým zastáncem provozních investic, je důležité starat se o město, jeho infrastrukturu. Ale tady mi to dává velký smysl, protože po nás přijde další generace, která se bude o to město starat. A my si ji musíme vychovat a v tom hraje kvalitní vzdělávání nezastupitelnou roli.
Byla jste kmotrou nové knížky publicisty Tomáše Feřtka Mapa změny, která popisuje právě cestu za novou podobou škol na Kutnohorsku. Co na ni říkáte?
Je moc dobře, že se na tento komplexní projekt někdo podíval zvenku. Ono je totiž hrozně těžké ho představit různým skupinám. Donoři chtějí tabulky, zřizovatelé zase chtějí vědět, proč mají něco takového dělat. Jsem moc ráda, že jsem knížku mohla jako kmotra podpořit, a trochu doufám, že tím, že mám teď dvojjedinou roli – jsem starostka a zároveň senátorka –, mohu téma zviditelnit a možná nějaký další region se rozhodne touto cestou jít. Knížku vnímám jako návod pro kohokoliv, kdo by o tom uvažoval. Když si ji přečte, získá základní představu o tom, co to vlastně obnáší, že už to někde bylo a že se to podařilo. A že to není o tom, jestli děti měly trojky a teď mají čtyřky, nebo dvojky.
Proč vám školství tak leží na srdci? Je v tom třeba i nějaká osobní zkušenost?
Osobní zkušenost určitě hraje roli, jsem máma dvou dětí a procházela jsem s nimi školou. Zároveň mám už řadu let školství ve své gesci a opravdu ho považuji za základ. Velmi důležitá je pro dítě první třída a navázání dobrých vztahů s učitelem. Bohužel my jsme v tomto moc dobrou zkušenost neměli. Můj synek se do školy těšil a paní učitelka mu dávala pětky. Dnes studuje mechatroniku na vysoké škole. A studuje ji i díky tomu, že si po víceletém gymnáziu nechal udělat test od Úřadu práce a zjistil, že je stoprocentní technik. Takže tam mám zase pozitivní zkušenost. Velmi podporuji například burzy škol, aby děti věděly, jaká je vůbec nabídka.
Já sama jsem úplným omylem studovala chemicko-technologickou průmyslovou školu. Bylo mi čtrnáct, když mě rodiče poslali za vzděláním, a nevybrala bych si ji, kdyby se mě někdo zeptal. Dnes to ale považuji za obrovskou zkušenost, protože ono vás to formuje, někam vás to posílá.