„Smrdíš,“ říkají a já vážně smrdím. Tohle mi nikdo říkat nemusí. Doma se snažím větrat.
„Je tady zima jak na Sibiři,“ říká táta a zapaluje si další a máma rychle běží zavřít okno, aby se táta nenachladil. Když jsem doma, tak to necítím. Kouřem smrdí všechno, křeslo, záclony, gauč, ubrus, utěrky a oblečení ve skříních. Cítit to ale vždycky doopravdy začnu, až když sedím v šatně a dojde mi, jak moje mikina páchne. A když si vedle mě někdo sedne, jako by se ten můj puch zvětšil stokrát, protože mikiny, trička a svetry ostatních voní aviváží a čistotnýma, starostlivýma mámama, co se staraj o ně a ne o jejich fotry. A v šatně vždycky dostanu vztek. Hned po tom, co se někdo ušklíbne a odsedne si. Ten vztek mě jako vypne. Ve třídě se pak jenom snažím nerozbrečet, nebo moc nepráskat věcma.
„Nedáváš pozor,“ říká učitelka Pozorná. Fakt se tak jmenuje. To se to dává pozor s takovým jménem. Já, Líba Kalabzová, nedávám pozor a mám pětky. Někdy, když se mi zrovna podaří nemyslet na to, jak smradlavý mám oblečení a jak se mi posmívá celá škola, tak čtyřky z milosti. Mám to někomu říct? A co vlastně? Že naši hulej jak dvě starý, marný fabriky? Že přijdou z práce ztahaný, pustí si bednu, dají nohy na stolek a zapálí si? A já můžu svůj pokojík větrat, jak chci, stejně se ten smrad plazí pod dveřma, zažírá se do nažloutlejch záclon a leze mi do věcí a do nosu a do hlavy. A pak, když v noci bedna a cigára zhasnou, tak se doma udělá, takový, nevim, jako prázdno. A v mý hlavě taky. A v tom prázdnu, když pak jdu do obýváku a stojím před televizí, tak v něm jako plavu a pak v něm pomaličku mizím. Jsem najednou neviditelná. Průhledná a úplně čistá a voním.
Když vidím tu novou místnost, kterou zařídili psychouši, nebo sociální pracovnice, nebo kdo to vlastně je, tak si nejdřív všimnu barevnejch pytlů, co se na nich povalujou děcka z různejch tříd, a tak tam taky vlezu. A nepotřebuju k tomu žádnou velkou kuráž, prostě tam vlezu. Do toho barevnýho vzduchu, kde je najednou spousta věcí, přestože se tam nic kdovíjak akčního neděje. Tak si taky sednu na jeden pytel, vytáhnu mobil a chvilku sjíždím socky. Nějaká vysoká ženská v džínách a triku se mě ptá, jak se mám. „Dobře, mám se dobře,“ odpovím jí a je to fakt pravda. Je to dobrý, sedět na oranžovým pytli a nemuset nikomu nic vysvětlovat. Začnu tam chodit často. Ta vysoká žirafí ženská se mnou mluví víc, jasně, vyptává se, je to psychouška, nebo tak něco, vlastně nevim, co je. Ale nikdy nenakrčí nos, ani když se ke mně hodně nakloní. Někdy jenom mlčím a jindy zase melu a nemůžu to zastavit. Ona pije kafe a v druhým hrnku má ještě čaj. Ucucává nejdřív vždycky kafe a pak to zapije čajem.
Když jí jednou vyprávím, jak se mi líbí ponožky s obrázkama, který si chci přát k narozkám, zeptá se mě, jestli nechci jet na tábor. Na tábor? Jako s děckama, ostatníma? Zkouším si to představit. Třeba, kdybych na tom táboře byla hodně venku, třeba by mi tak moc nesmrděly hadry. I když tomu vlastně nevěřím. Někdy mám pocit, že ten levnej, cigaretovej smrad se mi zažral do kůže jak kérka, která už nikdy nepůjde dolů. Kývnu, že jo. Že na ten tábor bych jet chtěla.
„A čím začneme?“ ptá se ta chápavá, vysoká. Jako jak čím začneme? Naši prý musí vyplnit přihlášku online. Online? Táta vyplní tak možná křížovku v Blesku a máma nikdy počítač neotevřela. Mohla bych jim to prý ukázat já na mobilu a pak na počítači té vysoké, která k nám prý kvůli tomu přijde. Nechci, aby k nám lezla. Nechci, aby to u nás viděla. Teda spíš cítila. Ale nakonec k nám stejně vleze. Táta ji poslouchá, ptá se mě, jestli na ten tábor chci? A prej na to stejně nemáme. Ale vysoká, co všude vleze, má i tohle vykoumaný a řekne, že jsou na to nějaký dotace. Táta řekne, že teda jet můžu. Nemůžu tomu uvěřit.
V noci, když pak zhasne bedna i poslední špačky v popelníku, vyvětrám. Popelník odnesu a vysypu ho do koše jako každej večer. Stojím před televizí a čekám, až se zase budu v prázdnu rozpouštět a mizet. Ale namísto toho si začnu představovat, že na táboře třeba budou nějaký holky, který mě neznaj, a když tam budu mít třeba věci dost dlouho na šňůře venku na luftu, tak třeba si ničeho nevšimnou a budou se se mnou bavit. A už vidím malou dřevěnou chatku, kde budu spát s holkama na postelích nad sebou, a to, jak budu spát nahoře a jak si budem v noci něco špitat a jak budem pařit hry na mobilu a třeba se budem chodit koupat a budem hrát nějaký noční bojovky. Všechno tohle si vymýšlím, pátý přes devátý, a sedím na stolku a najednou je kolem mě plno věcí.
Koukám na sekretář s upatlaným sklem, kde jsou starý tátovy letadýlka, co si je lepil tak v pátý třídě, hrnky, co z nich nikdy nepijem, protože jsou památečný a dostala je máti od nějaké tety někdy v pravěku. A najednou se vidím, jak jeden ten hrnek vytahuju, jdu do kuchyně a dělám si do něho šťávu se sirupem. Na stolek vyndám a hezky rozložím tátovy modýlky, co na ně nesmím nikdy šahat. A jedno letadýlko po druhým si pořádně prohlídnu. Prstem cvrnkám do jednoho, co má miniaturní kolečka, a konečně zjistím, co jsem už strašně dlouho chtěla vědět, jestli se kolečka budou točit, když do letadýlka cvrnknu. A fakt se točí!
A ta šťáva se sirupem z památečního hrnku chutná skvěle. Úplně jinak než z obyčejnýho hrnku. Tak jdu a udělám si do něho ještě kafe a do druhýho hrnku čaj. Přijde mi, že je všechno možný, že všechno můžu. Otevřu okno dokořán a celou noc větrám.
Povídka je inspirována praxí Týmů duševního zdraví na Kutnohorsku, tento konkrétní příběh je ale fiktivní.