Ředitelka: Musíme si přiznat problémy a nelhat si

Rozhovor s Ivanou Starou, ředitelkou Zákadní školy Zruč nad Sázavou.

Měly jsme domluvenou online schůzku v den, kdy se na druhém stupni zavedly roušky. „Vypadá to, že jedna třída půjde do karantény. Musím to přesunout,“ říká mi chvatně ředitelka Základní školy Zruč nad Sázavou Ivana Stará a za pár minut mi její ředitelna zmizí z obrazovky. Její škola patří mezi další na Kutnohorsku, které se zapojily do unikátního projektu Eduzměny, jež má ambici změnit vzdělávací systém v Česku.
Ivana Stará je nadšenec a myšlenkou Eduzměny svým způsobem opravdu žije. Její škola teď prochází první fází, velmi podrobnou sondou, která má rozkrýt skutečné problémy jednotlivých škol a najít řešení na míru. „Řeknu vám jednu osobní věc. Jsem ve školství od roku 1994 a poprvé mi připadá, že někdo myslí změnu opravdu vážně. Každý vždy přišel s jednou myšlenkou, pak na to nebyly podmínky, finance nebo se na to úplně zapomnělo. A tohle je poprvé za patnáct let mého ředitelování, kdy věřím projektu, že by se mohl povést,“ prohlásila před pár dny na online konferenci, která měla projekt Eduzměny představit.

Jak dopadla vaše ranní situace?

Dobře. Holčička je sice pozitivní, ale byla ve škole naposledy minulý pátek, takže hygiena nakonec třídu do karantény neposlala. Dneska se to navíc potkalo s tím, že se zavedly roušky na druhém stupni… Snažíme se to zvládat, mám dojem, že nás tohle období hodně stmeluje.

Co vám připadá nejtěžší?

Nejhorší je, že jako ředitelé nemáme vůbec žádné informace od ministerstva, školy teď řídíme podle toho, co se dozvíme z médií a sociálních sítí. To se ukázalo včera, kdy padlo rozhodnutí o zavedení roušek. Není to vůbec jednoduché.

Co byste nejvíc potřebovala?

Ideální varianta by byla, kdyby existoval nějaký prostředník, který by zrovna v této době poslal informace o tom, že všechny děti na druhém stupni mají mít roušky. A moje dnešní ranní situace vypovídá o tom samém. Samozřejmě, mám nějaké manuály z ministerstva, ale potřebuji se mít s kým spojit a řešit konkrétní problémy. Z hygieny si nás přepojují z kanceláře do kanceláře. Tato doba by hodně potřebovala někoho, kdo toto vše sleduje a posílá ředitelům pokyny. Každý den píšu emaily svým zaměstnancům s tím, co vydává stát za nařízení. Když je to důležité, vše posílám rodičům na Facebook. A toto je pro ředitele strašná zátěž. Proto jsem opravdu nadšenec pro Eduzměnu a říkám, že se nemůžeme touhle dobou nechat zastavit a nepokračovat v těch cílech, které tu máme, přestože jsou pro nás podmínky mnohem komplikovanější. Ředitelé jsou opravdu přetížení a kdyby nebyli, měli by prostor věnovat se pedagogickému procesu.

Vaše škola je jedna z prvních, kde Eduzměna začala s podrobným průzkumem, tzv. mapováním. Hotové už jsou rozhovory s vedením školy a učiteli. Co jste si uvědomila?

To, že je spousta věcí, které jsme dělali a kterými jsme se snažili posunout, ale že nám chybí nějaká komplexní podpora. I když jsme si mysleli, že máme nadstandardní řešení, nemusí mít takový dopad, jaký bychom si přáli. Zjistili jsme, jaké máme silné i slabé stránky a uvědomili jsme si, v čem potřebujeme podpořit.

Můžete uvést příklad?

Máme školní poradenské pracoviště, speciálního pedagoga, psychologa, výchovného poradce, metodika prevence, tedy poměrně nadstandard. Ale v okamžiku, kdy tady máme dítě, které potřebuje podporu, nikoli na úrovni školy, ale dál, nemohu najít instituce, které by zajistily, aby mělo včas diagnózu, abychom mohli vytvořit takové podmínky, které potřebuje. A Eduzměna má partnery z různých neziskových organizací, které nabízejí řešení přesně takových situací, které já potřebuji řešit.

Mapování je poměrně intimní sonda do každé školy. Co vám to přineslo osobně?

Zjistila jsem, že mám ve vedení opravdu dobrý tým, který má jednotné názory na to, jak školu vést a ví kam chce dojít. A každý má svou roli. Shodli jsme se i na tom, co je silnou a slabou stránkou naší školy. Byla jsem ráda, že jsme to dokázali otevřeně pojmenovat. Pro mě bylo strašně cenné, že je tu někdo z venku, kdo nám naslouchá, povídá si s námi o tom, kam chceme školu směřovat a zároveň řekne: Tam, kde bude potřeba, máme zdroje na to, abychom vás vedli tak, aby se situace zlepšila.

Jaké slabé místo se vám ukázalo?

Moje slabé místo je v tom, že chci být na lidi hodně hodná a neumím být přísná tak, aby se kolegové v mém týmu snažili sami sebe více rozvíjet a my využili jejich potenciál. Jsem takový typ, který se snaží, aby se lidé kolem mě cítili dobře, což se mi ukázalo, že může vést k určité lenosti. Pak jsem se dozvěděla, že asi nepoužívám vhodné metody, jak jim sdělit, že pokud se chtějí v něčem vzdělávat, tak mohou.

Neměla jste přece jen obavu, že se může ukázat něco, co by vás třeba ani nenapadlo?

Strach…víte co, měla jsem jeden takový problém s konkrétními rodiči a vím, že tohle je stránka, kterou si potřebuji vyřešit. Od začátku jsem cítila, že je důležité některé věci rozkrýt a pokud je budu skrývat, tak se nikdy nemohu posunout. Záležitosti, které jsem si neuměla řešit, mě také nejvíc trápily. Ať se to týká koncepce školy, materiálních nebo lidských zdrojů. Ale umím si představit, že jiný ředitel, který je nastavený jinak, to tak mít nemusí. A že nemusí být ochoten posoudit některou svoji slabou stránku. Já to mám nastavené tak, že pokud mi něco nefunguje, přemýšlím o zdrojích, které by to mohly zlepšit. Ale uvědomuji si, že mám určitou výhodu. Měla jsem možnost tým Eduzměny poznat osobně už na začátku. Když jsem s nimi byla v německém Porúří na studijní cestě, během které jsme se seznámili s podobným projektem RuhrFutur. Tam mi došlo, že jestli má někdo změnit české školství, musí to být tahle skvělá parta lidí.

Co jste se v německém Porúří naučila?

Pochopila jsem, že je opravdu možné změnit systém. Že když někdo vytvoří projekt s dopadem na konkrétní území, dá do toho prostředky, tak to opravdu může fungovat.

Co vás nejvíc zaujalo?

Mně se nejvíce líbila skupina, která pracovala na začleňování imigrantů. Je to něco podobného, jako když se snažíme vytvořit rovné podmínky pro všechny děti. A tam jsem si uvědomila, že pokud dobře nezačlením a nepomohu dětem, které to potřebují, třeba v jazykové výbavě, tak se do té společnosti nikdy skutečně nezapojí. Viděla jsem, že pokud se s takovou skupinou pracuje komplexně, má to dopad na celé území.

Jste ve školství šestadvacet let. Kdy jste si uvědomila, že chcete věci jinak?

Asi v momentě, kdy jsem se stala ředitelkou. Ale nikdy jsem neměla ambici měnit systém. Během své profesní kariéry jsem se setkala s několika strategiemi ministerstva školství a bohužel jejich naplnění není prakticky vůbec viditelné. A to jsem jinak hodně pozitivní a optimistický člověk. A navíc, co mně opravdu vadí, je, že ministerstvo vytváří úplně nesmyslné aktivity, například jeden rok přidá peníze na program na obranu vlasti, pak začne s programy na podporu digitálního vzdělávání, celé to spustí, ale nikdo tomu nerozumí.

Proč si myslíte, že děti škola nebaví?

Každý z nás je osobnost, která má silné a slabé stránky. A já si myslím, že je potřeba přemýšlet o jednotlivých dětech a najít cestu, jak je podpořit v tom, co je baví a kde mají potenciál. Jenže my chceme, aby všechny děti uměly v matematice to, co nám předepisuje nějaký tematický plán a hrozně na tom dřeme. Ale někdo není schopen k tomu dojít, protože na to nemá schopnosti. Stejně tak to je s cizími jazyky. A když někoho budete tlačit, jedině mu jazyk znechutíte a třeba do té míry, že mu nadosmrti zavřete cestu. Hodně je to o osobnosti učitelů. A v tomto ohledu na sobě musí zapracovat.

Jak vás bavila škola?

(Směje se) Byla jsem šrotka, která měla školu hrozně ráda. Už na prvním stupni jsem věděla, že chci být učitelkou. Jak říkají mí rodiče, nejraději jsem si četla a učila jsem se, považovala jsem to za svou práci. Ale třeba vůbec nejsem kreativní typ a neumím malovat. Vždycky jsem obrečela, že jsem měla samé jedničky, ale dvojku z výtvarné výchovy. A přesně na tomto svém osobním zážitku vždy vysvětluji učitelům, proč nemají chtít po dětech všechno. Protože mě asi také nenaučí nikdo malovat, nemám to v sobě a ani to nechci. Lidé ve vzdělávání by měli mít hodně sebereflexe. Pak by to bylo úplně o něčem jiném. Jenže si myslím, že mnoho lidí má problém si vzpomenout na svoje zážitky ze školy a využít je.

Téma sebereflexe může být v tomto projektu velká výzva.

Rozhodně. A opět se vracíme k osobnosti každého učitele. A tohle je velká výzva. Na to navazuje další problém, že každý učitelský sbor je jiný, i věkově. Tahle generace je víc free a uvolněnější. Ale u těch starších učitelů, ke kterým patřím i já, to je trochu jinak. Já sama jsem prošla nějakým vývojem a vím, že všechno, co člověk v životě dělá, je stejně o tom, jak to má sám poskládané v hlavě. Mně nedělá problém říct, že jsem něco udělala špatně. Ano, tady jsme káply na to důležité. Budeme muset hodně zapracovat na své schopnosti sebereflexe.

Martina Kopecká