Jana Stejskalová: Online setkávání ředitele posílilo

„Lépe se přemýšlí, když jde řediteli o jeho školu a jiné to bude, když budeme řešit situaci na celém území, kde bude třeba zvolit společnou strategii. V tuto chvíli se pustit do takového tématu by bylo kaskadérství,“ říká Jana Stejskalová, mentorka a lektorka Eduzměny.

Na setkání ředitelů přijely tři desítky ředitelů z Kutnohorska. Co se tu ukázalo?

Mám pocit, že mizí ostych a ukazuje se tu radost ze společného učení. Je vidět, že nás online setkávání, která jsme mohli dělat častěji, posílila.

Jak dlouho pracujete s touto skupinou?

Více než rok a živě se vidíme teprve po druhé. Potkává se nás čím dál víc a daří se nám propojovat ředitele mateřských, základních a středních škol. Je vidět, že i když řídí každý jiný typ školy, problémy mají společné a mohou se od sebe učit. Vidím, že se významně posouvá ochota lidí mluvit o tom, jak to ve škole mají. Sdílejí věci, které se jim nedaří. Třeba na minulém setkání jedna paní ředitelka hned v úvodu sdílela, že si neví s něčím rady. Ochota skupiny ji podpořit a její odvaha sdílet věci, které se nedaří, to je pro mě známka velkého posunu. Překvapilo mě, jak si naslouchají. Je patrné, že opravdu přemýšlí nad tím, jak to kolegové myslí. A tím vytváříme učící se společenství.

Káráte učitele? Nedivte se, že hledá na dětech chyby

Káráte učitele? Nedivte se, že hledá na dětech chyby

Související článek

Říkáme, že je potřeba zajistit wellbeing dětí, ale zranění lidé neumějí udělat wellbeing. Nikomu. My potřebujeme udělat wellbeing učitelům, ředitelům, kteří ho začnou chtít tvořit dětem.

Máš pocit, že si ředitelé uvědomují, že společně mohou mít vliv na celé území Kutnohorska a řešit třeba téma nerovnosti ve vzdělávání?

Přejít od konkurence ke spolupráci, to je cesta. Proměna postoje je časově náročná, máme první střípky, ale čeká nás ještě práce. Někdy to je o vypořádání se s tím, co nám nejde, někdy strach, aby se o naší škole nemluvilo zle, to by mohlo snížit počet dětí. Jsou témata, která nám půjdou lépe, protože nejsou tak ohrožující, třeba pedagogický leadership. Ale v okamžiku, kdy přijde na řadu téma nerovnosti ve vzdělávání, tak odhaduji, že to může být náročnější. Lépe se přemýšlí, když jde řediteli o tu jeho školu a jiné to bude, když budeme řešit situaci na celém území, kde bude třeba zvolit společnou strategii. V tuto chvíli se pustit do takového tématu by bylo kaskadérství. Až budeme vědět, co nám jde, v čem jsem silní, tak se můžeme posunout do dalšího patra, kde bude třeba přispění každého.

Hodně se na setkání řešila otázka: „Co mám udělat, pokud mám v týmu člověka, který nechce spolupracovat.“ Co s tím?

Když zahradničím a vytrhávám plevel, tak z toho mrkev nenaroste. Nabízíme ředitelům otázku: „Na co zaměřujete pozornost?“ Když zaměřujeme pozornost na to, co se nedaří, tak naše nespokojenost narůstá. Když někdo není v souladu s vizí a nesdílí společné hodnoty, je jeho odchod jednou z cest, ale já se ptám, proč nepracujeme s dospělými jako s dětmi? Ty mají také různé potřeby a snažíme se pro ně hledat cesty. Takže otevíráme dveře k tomu, aby ředitelé přemýšleli, jak to udělat s každým pedagogem. Protože když takový člověk nespolupracuje, má k tomu nějaký svůj důvod a my můžeme hledat cesty, jak s takovým člověkem pracovat, aby se k nám připojil.

Martina Kopecká