Před lety se dostala na ekvádorskou ambasádu v Londýně s festivalovou taštičkou, aby pozvala Juliana Assange na Inspirační fórum, které je součástí Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. I takové historky má za patnáct let jeho hlavní dramaturgyně Tereza Swadoschová. V rozhovoru vypráví o vzniku diskusní platformy, o tom, proč lidé potřebují mluvit o světě kolem sebe, i o letošním programu, v němž se výrazněji objeví vzdělávání, dětství a technologie.
Na jihlavském festivalu se chodí na filmy, ale taky se tady hojně diskutuje. Podle jakého klíče vybíráte témata do Inspiračního fóra?
Kolem nás se děje hodně věcí – v létě byla na mnoha místech světa extrémní vedra, zažíváme prudký rozvoj umělé inteligence, pokračuje válka na Ukrajině, bezpečnostní napětí roste v Evropě i na dalších místech světa. Chceme na to reagovat a pokládáme si u toho zdánlivě jednoduché otázky: Kdo vytváří svět, ve kterém žijeme? Kdo určuje, jak ho vidíme? Kde je v něm skutečně moc? A dokážeme ještě ovlivnit, kam se ten svět bude ubírat? Tyto otázky jsme letos vložili do čtyř hlavních témat, která lze zkráceně popsat jako mapy, humor, moc a změna. K tomu máme letos ještě jedno speciální téma, kterým je vzdělávání, dětství a technologie.
Letos bude mít v Jihlavě premiéru krátký dokument Nadačního fondu Eduzměna, který mapuje jeho pětileté působení na Kutnohorsku. Jaká témata o vzdělávání vás budou zajímat?
Budeme se věnovat tomu, jak se české školství mění v praxi, co může přicházet zdola ze škol a regionů a co bez systémové podpory státu změnit nejde – právě tomu se bude věnovat debata navazující na film, který se jmenuje Eduzměna poprvé. Důležité je pro nás i to, jak se vzdělávání mění v době umělé inteligence a rychlého technologického vývoje. Některé věci se dnes učíme a za pět let mohou být úplně jinak. O vzdělávání, AI a technologiích budeme mluvit s Ditou Formánkovou, která založila organizaci Czechitas a dnes pracuje v Nadaci České spořitelny, a s Josefem Šlerkou, který se věnuje médiím, technologiím a AI. S novinářkou Apolenou Rychlíkovou se zase pobavíme o tom, jak děti ovlivňují influenceři a sociální sítě a jaký na ně mají dopad – od toho, co sledují a co považují za normální, až po to, kým chtějí být –, často způsobem, o kterém dospělí vůbec nevědí.
Budeme se věnovat tomu, jak se české školství mění v praxi, co může přicházet zdola ze škol a regionů a co bez systémové podpory státu změnit nejde.
Příběhy vyčtené z map
Festival připravujete řadu měsíců dopředu. Nemáte obavy, že když ve velkém předstihu vybíráte témata, že by mohla přestat být aktuální, nebo že by je zastínilo jiné, mnohem větší?
To se nám ještě nestalo. Věnujeme se širším tématům a společenským fenoménům, málokdy reagujeme na aktuality, které se právě objevily. Témata vybíráme třeba už rok a půl dopředu, někdy i dva, protože domluvit vystupující, jejich program a všechno kolem je složité a komplikované. Často jsou to lidé spojení s akademickou sférou nebo světoví myslitelé a myslitelky, jejichž program je náročný, takže najít termín není snadné.
Vycházíte vždycky nejprve z tématu, na jehož základě zvete hosty a hostky, nebo někdy naopak hledáte konkrétního člověka a až pak vymýšlíte téma?
Buď si zvolíme téma a podle něj sestavujeme program a zveme hosty, anebo si vybereme člověka, který přichází s důležitým tématem, a kolem něj vystavíme celý den. Ta druhá varianta platí letos u tématu Změna, které vychází z jednoduché věty, že svět není hotový. Zajímá nás, co v dnešním světě přestává fungovat, co potřebujeme změnit a jak takovou změnu vůbec uskutečnit. Inspiraci jsme našli v tvorbě a myšlení Davida Wengrowa, britského archeologa, který společně s americkým antropologem Davidem Graeberem napsal knihu Úsvit všeho. Ta vyvolala velkou debatu o tom, jak probíhaly lidské dějiny. Autoři ukazují, že lidé mnohem víc experimentovali s tím, jak spolu žít, jak se rozhodovat a jak organizovat moc, než si dnes představujeme. Teprve když jsme věděli, že hlavním hostem bude David Wengrow, poskládali jsme kolem tohoto tématu celý den.
Jedno z dalších témat jsou mapy. Co je na nich k diskusi?
Mapy často vnímáme jako něco neutrálního, ale ve skutečnosti takové nejsou. Jsou výsledkem bojů, moci a rozhodnutí o tom, kde budou vedené hranice a jak bude svět zobrazený. Mluvit budeme například o hranicích v Africe, ale taky o digitálních mapách a algoritmech. Přijede například Samaneh Moafi z organizace Forensic Architecture, která sídlí v Londýně. Z videí, satelitních snímků, dat nebo svědectví rekonstruují události, jejichž skutečný příběh státy, armády nebo firmy zpochybňují nebo je nejasný. Samaneh Moafi letos vedla tým Forensic Architecture, který rekonstruoval americký útok na íránskou základní školu v Minábu, kde zemřelo přes sto dětí. V Jihlavě představí tento případ a ještě další dva – příběh palestinské dívky Hind Radžab z Pásma Gazy, která zemřela při útoku, a masakr humanitárních pracovníků v Tel Al-Sultánu taky v Gaze. Moafi bude mluvit o jejich metodě a o tom, jak skládají realitu tam, kde se o ni vede spor.
Další téma je moc. Zaměříte se ale na moc, která není příliš vidět, a přesto ovlivňuje náš každodenní život.
Ano. Bude se to týkat třeba toho, kdo rozhoduje o tom, kde a jak můžeme bydlet, komu patří město a veřejný prostor, kdo má v Česku skutečný vliv. Mluvit ale budeme taky o tom, jak daleko můžou do politiky a ekonomiky prorůstat sítě organizovaného zločinu.
Návštěvníci si ale užijí i trochu zábavy. V Jihlavě přivítáte duo Docentky, které představí jeden ze svých stand-upů s názvem Práce a peníze.
A po něm bude následovat rozhovor o tom, jak s humorem pracují a co je pro ně při jeho tvorbě důležité. Například aby neshazoval nikoho včetně toho, kdo jej dělá, či se nestrefoval do někoho slabšího. S podobným formátem přijede i klimatický vědec a skotský komik Matt Wining, který se environmentální krizí zabývá osmnáct let a zároveň dělá vlastní stand-up Solastalgia. V něm propojuje svou zkušenost klimatického vědce se zkušeností otce a tématem fosilního průmyslu a peněz.
Tříbit, co si myslíme
Co všechno může člověk během jednoho dne na Inspiračním fóru zažít kromě debat?
Jihlava je speciální tím, že na rozdíl od festivalů s červeným kobercem je velmi přístupná a kontaktní. Můžete se potkat s někým, kdo před chvílí vystupoval na pódiu, a pak ho náhodou potkat na ulici, jak míří na film, a dát se s ním do řeči. Letos navíc slaví Jihlava třicáté narozeniny, a proto nabídneme narozeninový stůl, u něhož se budou konat různá setkání diskutujících s návštěvníky. Kromě debat a rozhovorů taky můžete zajít na workshop nebo se zapojit do takzvaného Inspiračního schůzování. Jde o otevřený a participativní formát – tentokrát nemluví lidé z pódia, ale témata přinášejí sami diváci a divačky. Nejprve se sejdou ve větším plénu a potom se rozdělí do menších skupin, mezi kterými lze přecházet a zapojovat se do různých diskusí.
Jihlava je speciální tím, že na rozdíl od festivalů s červeným kobercem je velmi přístupná a kontaktní. Můžete se potkat s někým, kdo před chvílí vystupoval na pódiu, a pak ho náhodou potkat na ulici, jak míří na film.
Když srovnáte začátky Inspiračního fóra s tím, jak vypadá dnes, změnilo se postupně to, jak moc do programu zapojujete samotné diváky?
Inspirační fórum založil Marek Hovorka (ředitel Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava), a jeho prvním kurátorem byl Filip Remunda, český dokumentární režisér, kameraman a producent. Inspirační fórum ale tehdy mělo trošičku jiný cíl – přinášet inspiraci hlavně filmařům a filmařkám. Po nějaké době nám došlo, že je tady hlad po dialogu. Diváci a divačky festivalu vycházeli z kin a bavili se o tématech a filmech, které viděli, a nesli si je třeba do hospody. Chtěli jsme proto udělat platformu, kde by se témata probrala do hloubky. Po nějaké době jsme ale začali cítit, že frontální formát nestačí. Je super, když si můžeme poslechnout někoho, kdo se dlouhodobě věnuje nějakému tématu a je opravdu expert. Ale najednou jsme potřebovali i formát, kde lidi sami můžou přicházet s tématy. Proto jsme se rozhodli rozšířit Inspirační fórum i o participativní formáty. A cítíme tu potřebu pořád silněji a silněji. Lidé opravdu potřebují diskutovat o světě kolem nich.
Čím myslíte, že to je?
Dokud se myšlenky, které máme v sobě, nezverbalizují, neřeknou se nahlas, tak v nás nějak existují, ale často ještě nejsou úplně přesně formulované. Teprve když je řeknete nahlas, můžete si začít tříbit, co si doopravdy myslíte. Upevňujete si svoje argumenty a názory, testujete je v kontaktu s ostatními a zjišťujete, za čím si chcete stát. A pak jste si v tom daleko jistější. Ale může to být i úplně naopak, když zjistíte, že to, co si myslíte, je blbost.
Takže to není tak, že se scházejí zejména lidé, kteří si myslí to samé?
Ono se to nedá úplně brát tak, že by jihlavské publikum bylo jedna bublina. Velkou část tvoří mladí lidé, studující vysokých škol nebo mladí profesionálové, kteří jsou po vysoké škole. Velká část našeho publika je ale i z Vysočiny, z Jihlavy. Jsou tam taky lidé, kteří jezdili do Jihlavy, když jim bylo patnáct. Jihlavě je třicet let, takže teď jim je pětačtyřicet. Jezdí tam v úplně jiné situaci, se svou rodinou, dětmi. Diverzita publika je opravdu široká. A v těch participativních formátech to jde opravdu hodně vidět, protože názorový střet tam opravdu často je. Nutno dodat, že debaty probíhají s pomocí profesionálních facilitátorů z organizace Na Zemi, kteří v nich udržují bezpečné prostředí.
V Londýně s taškou
Je to už váš patnáctý rok, co se podílíte na přípravě Inspiračního fóra. Máte nějakou historku, která stojí za to?
Dneska se naše práce a příprava hodně přesouvá do online prostoru. Dřív to bylo malinko fyzičtější. Pamatuju si třeba, když jsme s kolegyní Katarínou Holubcovou jely do Londýna. Pracovaly jsme tam ještě na jiném projektu a ve stejnou dobu byl na ekvádorské ambasádě zrovna Julian Assange, australský zakladatel WikiLeaks, který proslul zveřejňováním uniklých tajných dokumentů. A my ho chtěly pozvat na Inspirační fórum. A opravdu jsme ho našly! Povedlo se nám dostat na ambasádu. Dalo by se říct, že jsme tam tak trochu vnikly. Před ní byl tehdy trochu chaos, protože tam zrovna probíhala nějaká demonstrace. Uvnitř se nám povedlo najít byt, kde bydlel.
.jpg)
Co bylo pak?
Stály jsme přede dveřmi s festivalovou taštičkou. Máme v ní vždycky pár materiálů o festivalu a dáváme ji lidem, které zveme. Zaklepaly jsme a před námi se objevil obrovský bodyguard a říkal: „Co chcete?“ A my, že chceme pozvat Juliana Assange na Inspirační fórum na Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě a že jsme mu přinesly taštičku. Bodyguard si ji vzal, zabouchl dveře a my zase šly.
A mělo to nějaké pokračování?
Potom, už skrz jiné kanály, jsme se s Julianem Assangem spojili a on opravdu na festivalu vystoupil. Samozřejmě jen online, protože mu hrozilo po opuštění ambasády zatčení.
Máte nějaké sny do budoucna? Ať už co se týče hostů a hostek, nebo nějakého formátu, který jste se třeba ještě neodvážili udělat, ale máte ho v hlavě?
Já mám takový sen, aby Inspirační fórum – ale nemusí to být nutně přímo značka Inspirační fórum – bylo v každé knihovně. Přála bych si, aby tento typ diskusí, ať už frontálních nebo participativních, byl dostupný nejen na našem festivalu, ale aby se to stalo běžným formátem po celé republice. A knihovny se pro to velmi nabízejí, protože jejich síť je v Česku opravdu velká. Je to skvělý prostor, vlastně už hotový. Místo, které má svoje publikum. Tam by se mi to líbilo.
