Dobrá škola je ta, která unese rozdíly

„I tady na Kutnohorsku jsou školy, kam má tendenci dávat své děti spíše elita, a pak jsou takové, kam se dávají ty vystrkované děti, které nejsou elitou. A to je téma celospolečenské a celosvětové. A na tom se musí pracovat. Nejde při tom o to zvedat prst a říkat, že něco je dobře nebo špatně. Ale víme, že když se děti učí žít v diverzifikovaném prostředí, jsou lépe připraveny na život ve společnosti,“ říká v rozhovoru vysokoškolská pedagožka a výzkumnice Fakulty humanitních studií UK Dana Moree, která se věnuje interkulturním tématům. Je zároveň jednou z průvodkyň na Základní škole Kamenná stezka v Kutné Hoře, kde nyní zjišťuje potřeby zdejších učitelů, vedení školy, dětí a rodičů.

Rozhovor s Danou Moree, je pokračováním reportáže z mapování potřeb dětí na Základní škole Kamenná stezka Kutná Hora.

Co je tématem této školy?

Děti by potřebovaly být více venku a mít hezčí materiální zázemí školy, ale vztahově mi přijde, že jim je tu dobře. Překvapilo mě, jak osmáci mluvili o žákovské radě, která je evidentně funkční, protože sdíleli konkrétní případy, které se jim podařily. A tématem školy je určitě pocit nespravedlnosti, že nejsou respektováni majoritou. Myslím, že tuhle záležitost je potřeba řešit na regionální úrovni. A uvnitř školy by mohly pomoct některé strategie, které by zmenšily pociťované disproporce. Jednou z možností by mohlo být např. větší množství zaměstnanců školy, kteří by byli z romské komunity. A velmi zajímavé by mohlo být i učení v tandemu Rom – nerom – stejně, jako jsme to zkusili v mapování.

Ale toto téma se dnes mezi dětmi vůbec neobjevilo…

Neobjevilo. Protože pro ně to evidentně téma není. Alespoň ne takto při prvním seznámení. Ony se znají jmény, a podle mě to tolik neřeší. A je to také o tom, že vztahy jsou tu opečované.

Co přesně řeší učitelé?

Učitelé řeší nepřijetí školy majoritní společností. Řeší i chování k romským pubertálním dětem. Jsem zvyklá se pohybovat v obou prostředích a často je to otázka diskurzu. Když jsem ve skupině Romů, funguji jinak, používám často jiná slova a jiný typ slangu, je to explicitnější komunikace. Proto si myslím, že by opravdu pomohlo, kdyby tu pracovali i učitelé a asistenti z romské komunity. Zároveň ale víme, že je obtížné je sehnat. Tam, kde jsou všichni učitelé neromové, může nastat často problém, protože učitel je vždy v určité mocenské pozici. Sama to znám, učím na vysoké škole a vím, že mám zkrátka moc, já rozdávám kredity a spolurozhoduju o tom, jestli někdo dostane diplom, ať se mi to líbí nebo ne. A myslím si, že je důležité zažívat rovnoměrné vztahy, a to zvlášť v prostředích, kde existuje právě viditelná mocenská disproporce.

A jaká je z toho cesta?

Je důležité teď prozkoumat celé prostředí a ve spolupráci s místními hledat nějaká řešení – my můžeme přispět nějakými nápady i věcmi, které už jsou odzkoušené jinde.

Myslíš si, že je varianta rozložit sociálně slabší děti do více škol v Kutné Hoře?

Pokud se chceme zabývat tématem inkluze, což zní z více škol v regionu, tak musí změna nastat na mnoha úrovních. Já si nemyslím, že by měly být nějaké děti koncentrované na jedné škole. A to se občas děje. Jsou školy, kde je koncentrováno více dětí z nějak znevýhodněného prostředí a pak jsou školy, kde jsou segregovaní ti bohatí, a ani jedno není dobré, protože tyto děti pak žijí v hrozné bublině. A i tady jsou školy, kam má tendenci dávat své děti spíše elita, a pak jsou takové, kam se dávají ty vystrkované děti, které nejsou elitou. A to je téma celospolečenské a celosvětové. A na tom se musí pracovat. Nejde při tom o to zvedat prst a říkat, že něco je dobře nebo špatně. Ale víme, že když se děti učí žít v diverzifikovaném prostředí, jsou lépe připraveny na život ve společnosti, uplatní se v různých profesích, je to jednoznačná výhoda. My víme, že když je nějaká škola inkluzivní a funguje dobře, tak je to mimo jiné proto, že tam jsou dobré vztahy. A dobré vztahy jsou známkou, že škola je dobrá, protože unese rozdíly. Vzhledem k tomu, že poptávka po inkluzi zní z většího množství škol, vypadá to, že je určitá vůle hledat cesty k tomu, jak toho dosáhnout. Když se na téma podíváme z širšího úhlu pohledu, tak výchova, která je postavená na premise, že „s těmihle se nebavíme“ je známkou toho, že ve vztazích je něco špatně. Jakmile se nad někým ohrnuje nos, tak se pak dá jen těžko učit dobrým vztahům.

Už víte, jak to tady funguje s rodiči?

Tam půjdeme v dalším kroku.

Co bude v plánu školy, na kterém se budete podílet?

To si hlavně musí nadefinovat škola sama. Za mě si myslím, že škola dovnitř rasismus neřeší. A to, co zatím vypadá, že se tu bude řešit, jsou mezipředmětové vazby a větší spolupráce mezi ročníky a s rodiči. Velkým tématem je ale vztah k majoritě, a s tím bude tato škola potřebovat pomoc zvenku. Protože to sama změnit nemůže.

Máš pocit, že jste dnes získali dost informací?

V této fázi je důležité vytvořit hlavně pocit bezpečí. Pak se budou dohromady dělat první plány, se kterými pak půjdeme za rodiči. A možná důležitější než výsledek, je celý tento proces. Naplánují se jedna až dvě věci, a myslím si, že postupně poroste ochota jít dál a pracovat na dalších.

Martina Kopecká

Reportáž z mapování potřeb dětí si můžete přečíst zde.