Po deseti letech na ministerstvu si Jaromír Beran vyzkoušel, co znamená starat se o školství přímo z radnice. Zjistil, že některé změny, které se na celostátní úrovni obtížně prosazují, mohou v obci dostat konkrétní podobu během několika měsíců. V rozhovoru mluví o tom, co mohou obce udělat pro kvalitu svých škol, proč potřebují ředitelé větší podporu, i o tom, na co se připravit v souvislosti s klesajícím počtem dětí.
Léta jste působil ve státní správě, letos jste se rozhodl odejít a věnovat větší pozornost zřizovatelům. Proč právě jim?
Po desetileté praxi na ministerstvu školství, kdy jsem se podílel na několika systémových změnách, jsem si vyhodnotil, že je čas věnovat se konkrétním posunům a změnám ve vzdělávacím systému. Zřizovatele považuji za dlouhodobě podceňované aktéry, kteří mají rozsáhlé pravomoci. Nejenže jmenují ředitele, mohou dělat řadu dalších kroků ve prospěch kvality vzdělávání a také propojovat školství s jinými agendami i s dalšími aktéry ve městě a regionu.
Od roku 2022 jste zároveň působil jako radní pro školství v Roztokách u Prahy. Co vás přimělo zaměřit se na vzdělávání i na místní úrovni?
Zřizovatelská praxe má jednu ohromnou výhodu: výsledek se dostaví podstatně dříve a konkrétněji než u jakýchkoli kroků na celostátní úrovni. Uvedu jeden příklad za všechny. Když jsem nastoupil, zavedli jsme během několika měsíců na naší škole pozici technického zástupce ředitele, kterého platíme ze zřizovatelských peněz. Myšlenka technického zástupce je přitom minimálně tak stará jako strategie 2030+ a nám se ji tedy podařilo v praxi naplnit dříve. A dokonce se u nás inspirovaly i některé další obce. Je to člověk, který se stará o správu a údržbu budov a má pro to odborné vzdělání. Díky tomu přinese konkrétní úspory, které pedagogové nemusí vidět, protože to není jejich primární agenda. Takže jednak ušetříte a jednak přinesete úlevu řediteli, který se může věnovat tomu, čemu by se primárně věnovat měl. To mě na tom všem baví – hledat tato „chytrá řešení“, která jsou výhodná jak pro školu, tak pro zřizovatele.
Zřizovatele považuji za dlouhodobě podceňované aktéry, kteří mají rozsáhlé pravomoci. Nejenže jmenují ředitele, mohou dělat řadu dalších kroků ve prospěch kvality vzdělávání.
Od teorie k praxi
Co jste jako člověk z ministerstva díky zkušenosti z radnice přehodnotil? Co podle vás funguje na místní úrovni jinak?
Největší „prozření“ pro mě bylo v tom, že věci, které se formulují na celostátní úrovni a které jsou takzvaně měkké – například změny RVP, důraz na rozvoj digitálních kompetencí nebo aktivní pohyb dětí –, často zůstanou jen tématem, které obcí nebo školou prošumí, pokud se toho někdo neujme a nenastaví konkrétní kroky.
Například my jako zřizovatel máme formulovanou vizi, jak si představujeme, aby fungovala naše škola, a mimo jiné jsme do ní propsali koncept aktivní školy. Teď nás čeká schůzka s odborníkem, který se tomuto konceptu dlouhodobě věnuje. Vyhodnotí, jak je naše škola v současné době aktivní, jaké kroky jsme v tomto udělali – například zavedení aktivních přestávek – a co můžeme dělat dál, aby pohyb skutečně vyvažoval příliv technologií do života dětí. Pokud se teoretické kroky na úrovni státu nepropojí s vůlí je v praxi naplňovat, reálně se nestane nic. Ředitelé a obce řeší desítky provozních věcí od shánění zaměstnanců přes komunikaci s rodiči a získávání financí až po opravy budov. Pokud chcete nějakou „měkkou“ aktivitu skutečně prosadit, musíte do ní vložit energii a nabídnout konkrétní cestu.
Dá se tedy podle vás na regionální úrovni dosahovat změn lépe než shora?
Samotná cesta shora podle mě nepřinese žádné změny kvalitativního charakteru. Změny shora fungují u tvrdých věcí. Schválíte zákon, řeknete, jak se budou financovat asistenti, nebo definujete přímou pedagogickou činnost učitelů. Ale celé školství je ve svém skutečném jádru spíš o měkkých věcech. A těch žádným školením ani metodikou nedosáhnete, pokud ředitel, učitelé a zřizovatel nebudou přesvědčeni, že dává smysl věnovat tomu část své energie na úkor jiných agend.
Jaká další témata u vás v Roztokách v oblasti vzdělávání řešíte?
Kromě zmiňovaného konceptu aktivní školy se teď věnujeme proměně školního stravování. Já osobně vidím velký benefit v bufetovém formátu vydávání jídla, který vede děti k větší samostatnosti a zároveň snižuje množství zbytků ve školní jídelně. Bavíme se také o bezlepkovém stravování v mateřských školkách. Na základní škole diskutujeme, jak podpořit pedagogy. Jedním z témat je také využívání AI, a to z pohledu zřizovatele například pořízením jednotné platformy a zaplacením licence pro pedagogy, kteří ji budou používat.
Mám také velkou radost, že se nám v mateřské škole podařilo otevřít speciální třídu. A v té souvislosti jsme zavedli koncept, který považuji za jeden z nejsmysluplnějších a nejzábavnějších: společně s vedením školek jezdíme do jiných obcí a jiných školek, kde se díváme na témata, o kterých přemýšlíme. Vidíme, co to v praxi znamená. Ředitelka může praktické věci probrat s jinou ředitelkou. Učíme se od sebe.
Největší smysl podle mě má, když tyto návštěvy absolvuje společně vedení obce i vedení školy. Každá taková věc má totiž minimálně téma komunikace směrem k veřejnosti, které na obec nějakým způsobem dopadne a obvykle znamená také nějakou investici. Když jsem tedy věděl, proč paní ředitelka potřebuje určité vybavení nebo proč si musí upravit prostory, mohl jsem to vysvětlit i ostatním kolegům a mohli jsme na to uvolnit peníze.
Neplavat v té řece sám
České školství je extrémně decentralizované. Je to podle vás spíše výhoda, nebo nevýhoda?
Je to fakt, se kterým podle mě nikdo reálně nic neudělá. Decentralizace v sobě skrývá ohromný potenciál a svobodu školství rozvíjet kvalitně, zároveň s sebou samozřejmě nese řadu rizik. Když se například potkáte s nekompetentním ředitelem nebo zřizovatelem, důsledky jsou výraznější. Obecně si myslím, že decentralizace jako koncept je funkční, považuji ale za potřebné koncentrovat zřizovatelské kapacity.
Zřizovatel nemá být ten, kdo říká, jak se bude vzdělávat. Za kvalitu vzdělávání vždy odpovídá ředitel školy – to je profesionál, který by ale v té řece neměl plavat úplně sám. Zřizovatel mu má pomáhat naplňovat vizi školy. Za prvé má dobře zajistit svoji základní povinnost, tedy materiální podmínky pro vzdělávání. Za druhé by měl vyřešit věci týkající se nepedagogických činností. Za třetí podporuje kvalitu školy a je partnerem pro její propojování s dalšími oblastmi a aktéry. A spolupracuje: kooperativní model je podle mě nejlepší cesta, jak v českém vzdělávacím systému dál pracovat.
Zřizovatel nemá být ten, kdo říká, jak se bude vzdělávat. Za kvalitu vzdělávání vždy odpovídá ředitel školy – to je profesionál, který by ale v té řece neměl plavat úplně sám.
Hodně tedy záleží na vztahu mezi zřizovatelem a ředitelem. Jak by měl být nastavený?
Měla by fungovat především otevřená komunikace. Zřizovatel má z mého pohledu právo se ptát: Co se ve škole děje? Proč jste volili tuhle cestu? Proč jste to neudělali jinak? A ředitel má být schopen a ochoten o tom se zřizovatelem diskutovat. Ředitel někdy může mít pocit, že mu zřizovatel tak trochu „leze do zelí“. Na druhou stranu škola je příspěvkovou organizací obce a já nesu jako zřizovatel určitou odpovědnost. Škola je jedním ze základních pilířů života v obci, takže ty informace opravdu potřebuji.
Pro Eduzměnu jste vedl workshopy pro zřizovatele. Čeho se týkaly? V čem potřebují zřizovatelé pomoct, v čem se potřebují lépe zorientovat?
Na Kutnohorsku jsme se se zřizovateli scházeli nad tématy, která aktuálně řeší: slučování škol, současná legislativa a možné cesty, jak na tyto výzvy reagovat. Je důležité si říct, že při tak velkém množství zřizovatelů, které v Česku máme, nikdy nedosáhnete toho, že v zastupitelstvech budou sedět jen lidé, kteří vzdělávání rozumí. To logicky není možné. Má proto smysl se bavit o tom, že se v některých aspektech podpory škol budou obce spojovat a hledat lidi, kteří jejich školy dokážou podpořit v rámci regionu. Je skvělé, že na Kutnohorsku už značná část zřizovatelů vnímá vzdělávání v širším kontextu. Ať už formou podpory, inspirace, nebo konkrétní spolupráce.
Máme po volbách do obecních zastupitelstev. Co byste poradil starostům, kteří jsou nově zodpovědní za školství, ale sami nikdy ve škole nepracovali? Čím začít?
Měli by si jasně pojmenovat, co od své školy chtějí a kam by se měla vyvíjet. Měli by hledat inspiraci v jiných obcích, kde jsou v oblasti vzdělávání dál. Neměli by se bát navázat spolupráci s organizacemi, které se kvalitě vzdělávání věnují. A zároveň by měli o tématu otevřeně hovořit s ředitelem nebo ředitelkou školy. Měli by si také dát na stůl jasná čísla. Z evidence obyvatel vidí, jak se vyvíjí porodnost. Sami mohou sledovat, jak se v následujících letech promění struktura populace nebo jaká bude lokální výstavba. A měli by přemýšlet ne v horizontu nadcházejících čtyř let, ale ideálně deseti.

Jak často by se podle vás měl zřizovatel s ředitelem/ředitelkou potkávat?
Hodně záleží na velikosti škol a kapacitách zřizovatele. My se s vedením základní školy potkáváme zhruba jednou za čtrnáct dní. Nejsou to dlouhé schůzky, sedneme si s paní ředitelkou na půl hodiny až hodinu a probereme, co je potřeba. Za zásadní považuji dvě věci. Jednou z nich je tvorba rozpočtu. Nemělo by to fungovat tak, že ředitel pošle návrh datovou schránkou na obec a pak se z usnesení rady nebo zastupitelstva dozví, jak byl rozpočet schválen. Měl by v tom být nějaký příběh: proč se to děje, jak se to děje a kam směřujeme. Ideálně by měl existovat také investiční plán.
A ta druhá věc?
To jsou cílové odměny pro ředitelky a ředitele škol. My máme v Roztokách systém, v němž mohou ředitelé škol dostat maximálně třináctý až čtrnáctý plat za rok v odměnách. Na začátku roku stanovujeme cílové odměny a na ně vážeme 70 procent objemu prostředků. Například u té zmiňované speciální třídy v mateřské škole jsme si o tom s paní ředitelkou delší dobu povídali. V lednu jsme to dali do cílových odměn s tím, že pokud se ji v průběhu roku podaří otevřít, dostane odměnu. Je to určitá motivační složka, ale velmi důležitá je v tomto diplomacie. Nemá to být tvrdý nebo silový nástroj, spíše nástroj k rozvoji.
Jakou konkrétní podporu potřebuje ředitel od zřizovatele?
Jedna věc jsou transparentní pravidla komunikace a odměňování. Pro mě je ale velmi důležité také téma mentorské podpory. My jako město školám platíme mentora, který podporuje vedení škol. Pomáhá jim se sestavením strategických plánů i řešením konkrétních věcí, například zaváděním tripartit. Může poradit, jak komunikovat různá témata s pedagogickým sborem a jak udělat některé kroky tak, aby došlo k jejich přijetí a pochopení. Je to v podstatě obdoba regionálních průvodců, které do škol posílá Eduzměna. Důležité je také podporovat vzájemnou komunikaci a spolupráci škol, které obec nebo město zřizuje. U řady lidí stále převládá pocit, že si školy musí konkurovat, že spolu soupeří o žáka. Jenže tahle mentalita není funkční a kvalitě škol nepřináší nic.
Koho budeme učit?
Jednou z velkých výzev českého školství je demografický pokles – dětí ubývá. Co bude znamenat pro zřizovatele škol?
Bude to znamenat méně peněz. Bude potřeba si sednout a říct si, jestli budu zřizovat školu, nebo ne. Škola je v jádru učitel a třída – děti. Není to paní účetní ani paní kuchařka. Pokud vím, že si některé věci nebudu moci dovolit a kvůli demografickému poklesu budu doplácet miliony korun, které potřebuji v jiných segmentech obce, musím hledat řešení, jak tu veřejnou službu zajistit. To znamená, že ve venkovských lokalitách začneme více uvažovat o svazkování. Neznamená to školy rušit, ale změnit organizační strukturu tak, aby byla zajištěna veřejná služba v určitém prostoru.
Pokud vím, že si některé věci nebudu moci dovolit a kvůli demografickému poklesu budu doplácet miliony korun, které potřebuji v jiných segmentech obce, musím hledat řešení, jak tu veřejnou službu zajistit. Ve venkovských lokalitách začneme více uvažovat o svazkování.
Co to bude znamenat pro samotné školy a jejich ředitele?
Ve školství bude cítit velký prvek ohrožení a nejistoty. Typicky ve venkovských oblastech ten pocit poroste s každým rokem a každým úbytkem dětí. Bude potřeba sdílet kapacity nebo zakládat školské právnické osoby místo provozu malých škol. Ředitelům to může výrazně ulehčit a uvolnit ruce. Může to ale znamenat i to, že už nebudu ředitelem, ale třeba vedoucím či ředitelem organizační jednotky. Ekonomicky se samozřejmě nevyplatí vařit pro mateřinku, která má třicet dětí. Je lepší dovézt jídlo ze sousední vesnice.
Z mého pohledu bychom si měli říct – a bylo by ideální, kdyby tento koncept pojmenoval stát společně se zástupci zřizovatelů a třeba i asociací ředitelů škol –, že budeme chtít, aby mateřská škola a první stupeň byly v každé větší obci. Druhé stupně bychom soustředili do velkých obcí a podle toho nastavili veřejnou dopravu.
Znám oblasti, kde jsou 4 plně organizované základní školy a všechny mají v ročníku 16 či 17 žáků. Všichni čtyři ředitelé řeší, kde seženou fyzikáře, učitele informatiky, chemie nebo cizího jazyka. Když učitele přetáhnou z jiné školy, mají radost, ale problém se jen přesunul v rámci regionu. Základní problém je v tom, že síť škol je zřízena neefektivně a generuje nesplnitelné personální nároky.
Jak velký úbytek dětí nás v nadcházejících letech ve školách čeká?
V roce 2021 se narodilo přibližně 112 tisíc dětí, v minulém to bylo pouze 78 tisíc dětí. Bavíme se o zhruba třicetiprocentním poklesu a teď si to promítněte do jednotlivých populačních ročníků. Mateřské školy budou prvním segmentem, který demografický pokles naplno zasáhne. Pak začne prostupovat základními školami. Velká výhoda je na druhou stranu v tom, že je to krize, která víme, že přichází, a můžeme se na ni připravit. Nevíme ale, jak na ni budou reagovat rodiče. Pokud ve své obci uvidí skomírající školku, kam chodí šest dětí a kde budou mít pochybnosti o kvalitě vzdělávání, mohou své dítě raději vozit do školky ve městě, kde sami pracují.
Za mě je tedy jediná šance regionální domluva o školské síti a zajištění kvality v každé škole i školce. Bude to motivace i pro zřizovatele, protože budou potřebovat mít školy, do kterých rodiče budou chtít posílat své děti. Můžeme to tedy v určitém ohledu vidět i pozitivně, protože motivace pracovat na kvalitě bude daleko větší. Zřizovatel, který si to uvědomí, začne o tom komunikovat s veřejností, ukazovat výsledky a posouvat věci dál, má šanci demografickou krizi zvládnout.

- Jaromír Beran působil více než deset let na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Postupně vykonával funkce vedoucího oddělení parlamentní a vládní agendy a ředitele kanceláře ministra. Byl také ředitelem odboru vzdělávací politiky a zástupcem náměstka pro řízení sekce vzdělávání a mládeže. V této roli se významně podílel na implementaci a rozvoji Strategie 2030+. Od roku 2022 působí jako radní pro školství v Roztokách u Prahy. Dlouhodobě se zaměřuje na roli zřizovatelů a na to, jak mohou obce a další aktéři v území vytvářet podmínky pro kvalitní vzdělávání. Je členem odborné rady Nadačního fondu Eduzměna. Vystudoval obor Právo a právní věda na Univerzitě Karlově.
