Paní fyzikářko, odpouštím vám

Ve škole jsem neměla ráda dva předměty: fyziku a matiku. Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že budu psát reportáž ze semináře fyzikářů, hodně by mě ta představa pobavila. Vadilo mi memorování pouček, nechápala jsem souvislosti a následné poznámky pohoršené paní učitelky, utrápené z nás nevděčných dětí, mi taky nepřidaly.

Stačily mi dvě hodiny na to, abych zjistila, že fyzika může být neskutečně zábavná, že fyzikář není Bůh ani chodící encyklopedie, není to nepřítel, který mě zahlcuje nebo mě „topí“, ale může to být někdo, kdo mě nechá prozkoumat vesmír a vzbudí ve mě zvědavost.

„To se mi líbí, že jste upřímná. Tak si to s námi vyzkoušíte, to jsem zvědavá, co budete říkat,“ raduje se fyzikářka Jana Červená, když jí otevřeně přiznávám, že pro „její“ předmět nechovám zrovna velkou vášeň. Zažívám zvláštní a rozporuplné pocity, neboť je to poprvé, kdy otevřeně fyzikářce přiznávám, jak to mám, bez vykrucování a výmluv, a ona je nadšená. 

Jana Červená učí na Základní škole T. G. Masaryka v Kutné Hoře a zároveň působí v Elixíru do škol, organizaci, která učí učitele, jak předávat fyziku jinak a zábavně. Elixír zde otevřel své „létající centrum“ před třičtvrtě rokem s podporou Eduzměny a jeho seminářů se účastní cca 30 lokálních učitelů a další desítka se připojuje z různých částí republiky. Každý měsíc se setkávají nad konkrétním tématem. Tentokrát to budou Astronomické hrátky.

Pár dní před setkáním mi přijde e-mail s pokyny, co si mám připravit: čelovku, dva různě velké míčky, špejle, modelínu a mapu České republiky. Začínám si uvědomovat, že se mi stahuje žaludek, přemýšlím, jestli bych si přece jen neměla vygooglit nějaký ten vesmír a něco si zopakovat?

Vnitřní obranný systém vysílá jasnou zprávu: Bacha, fyzika, tady můžeš být za pitomce. Jenže mám čas si tak akorát připravit všechny pomůcky.

Zatímco se přihlašuju na Zoom, dcera mi z vlastní iniciativy přináší knihu Hranice vesmíru Profesora Astrokocoura (mimochodem fantastická kniha) a s hlubokým porozuměním mi ji podává.

Učitelka fyziky Věra Koudelková přívítá asi dvacet fyzikářů a hned svižně skočíme do jedné aplikace, kde máme mapu Václavského náměstí. „A teď si představte, že kůň, který je na začátku, je Slunce a dole Na můstku je Neptun. A zkuste teď umístit Venuši,“ říká Věra a rychle dodává: „A nebojte se, že něco nebudete vědět. Děti to také nevědí. A proto jste tady, abychom se to společně naučili.“ Vidím, že rozpětí, kam učitelé umísťují Venuši, je docela velké, takže se ani nebojím tipnout, kde asi „sedí“. V zápětí se dozvídám, že Sluneční soustava je v učebnicích vlastně špatně zakreslena a my se podíváme, jak to udělat správně. Dostáváme údaje se vzdálenostmi planet od Slunce a na mapu ČR máme zakreslit planety tak, že Praha je výchozí bod – Slunce.

Zatímco se snažím rychle zvládnout měřítko, Věra k mému velkému nadšení upozorňuje učitele: „Vůbec není třeba zabíhat do detailů, co je neutronová hvězda nebo jak vypadá černá díra. Pokud se děti neptají, zůstávám jen u Sluneční soustavy. Nenutím vše,“ říká živě a mně se okamžitě uleví, že můj mozek nezahltí detailními informacemi. Pak nás vyzve, abychom si umístili na stůl míčky, světlo a pohrajeme si se zatměním Měsíce. „V tomhle mají hokej děti, ale i dospěláci,“ povzbuzuje nás Věra. Poprvé opravdu pochopím, jak to celé přesně funguje, protože si na to přijdu vlastně sama. Točíme míčky, bavíme se o tom, proč není zatmění Slunce každý měsíc atd.

Všechno je to zábavné, zaměřené především na prožitek tak, aby každé dítě mohlo být badatelem. Začínám být dojatá, uběhla první hodina, ani nevím jak, a všichni v místnosti úplně září. Včetně mě. 

Stav beztíže = bez gravitace?

Věra pustí film z vesmírné stanice, kde se kosmonauti vznášejí v lodi a dostáváme zdánlivě banální otázku: Proč zažívají kosmonauti stav beztíže? Odpověď si máme připravit do chatu a pak odeslat najednou. Napadá mě, že pokud se já bojím, že budu vypadat jako blbec, co asi musí zažívat fyzikář, od kterého se jaksi očekává, že ví všechno?! 

V chatu se hromadí odpovědi, většina si myslí, že důvodem je nulová gravitace. Jenže není, gravitace působí. Zjednodušeně řečeno, vše se děje tak, že kosmonaut je vlastně v nepřetržitém volném pádu. Dostáváme úkol, abychom vyskočili a uvědomili si stav beztíže, který je při výskoku lépe vidět třeba na trampolíně v momentě, kdy se dostáváme do nejvyššího bodu. A tak skáčeme u počítačů. 

Pak nás Věra rozřazuje do skupin, kde nás v jedné aplikaci čeká společná práce, při které máme roztřídit informace o jednotlivých planetách. „Moje“ učitelky jsou poměrně zábavné, dohledáváme informace a já zjišťuju, že fyzikář je taky jenom člověk, ne chodící encyklopedie. Stejně mi ale vrtá hlavou, proč se probírat tolika detaily o každé planetě? Věra Koudelková mi to pak vysvětluje: „Ve škole se běžně recitují informace o každé planetě a děti z toho nemají vůbec nic. Já tohle nedělám. Ale pomocí skupinové práce si každý může vybrat, co ho zaujme. A děti by měly vědět alespoň to, že Jupiter je velký, Merkur mrňavý a Saturn má prstenec. Když potom píší písemku, chci, aby si vybrali jednu planetu a o té napsali tři až pět informací.“ Cvičení může mít podle Věry Koudelkové další efekt: Učitel si může uvědomit, kolika informacemi zahlcuje své žáky a přitom je sám nezná. 

Musím všechno vědět?

Na závěr nás Věra vyzve ke sdílení. Učitelé jsou nadšení. Jeden z nich dojatě děkuje: „Je to hodně inspirativní. Pořád se učím a tohle mi ukazuje způsob, který je výborný nejen pro mě, ale i pro děti.“ Jiná paní učitelka přidává zkušenost ze „školky Heuréka“, projektu, ze kterého vyrostl Elixír do škol a kde se učí celá základoškolská fyzika jinak: „Na začátku jsem měla pocit, že jsem přece ta fyzikářka, která musí všemu rozumět a přece nemůžu ukázat, že tomu nerozumím. Ale tady můžete. Člověk má strach se zeptat, že bude za blba, ale tady ne, tady budete normální. Učivo základky se mi propojilo, získala jsem nadhled, ke každé látce mám hromadu pokusů, které mohu použít.“ 

Vedoucí projektu Irena Dvořáková pak vysvětluje, že během prvního víkendu v Heuréce učitelé pochopí, že mnoha věcem, které učí, vlastně nerozumí. Jana Červená to potvrzuje: „Zažijí tam „wow“ efekt. Což neznamená, že jsme jako fyzikáři úplně dutí, ale je to obrovské překvapení, když si uvědomíte, že můžete učit úplně jinak. Když jsem studovala vysokou školu, tak jsem se učila statistickou kvantovou fyziku a státní zkoušku jsem dělala z urychlovačů částic. Ale základy někde vyšuměly. A mě teď nabíjí, že to vím, otevírá se mi úplně jiný svět. Mám všude doma různé pomůcky a začala jsem přemýšlet o fyzice i výuce  jednoduše jinak.“

Bylo neuvěřitelně osvobozující přestat se bát, uvolnit se a objevovat. Jako dítě. A troufnu si říct, že stejného strachu se v Elixíru zbavují i učitelé. Stačilo, aby nám někdo několikrát zopakoval, že to nevadí, když něco nevíme, a radost z učení a objevování se dostavila úplně sama. Nelze si nevšimnout, jak po dvou hodinách všichni stále září. A to se většina z nich přihlásila po celém dnu stráveném distanční výukou. 

Začínám někde cítit smíření se „svou“ fyzikářkou. Je mi jasné, že to možná neuměla jinak, protože se to zkrátka neměla kde naučit. Že kdyby to uměla, určitě by to dělala a možná by se u toho víc smála a tu radost a vášeň pak šířila dál. 

Martina Kopecká