Eduzměna v poločase

Konference o vzdělávání a o změnách, které na Kutnohorsko přinesla Eduzměna.

Na konferenci pořádané 25. října 2022 jsme přestavili náš pilotní projekt realizovaný od roku 2020 na Kutnohorsku, který je zaměřen na zlepšení kvality vzdělávání na všech školách v regionu.

REPORTÁŽ Z KONFERENCE

Reportáž z dopoledních bloků a odpoledních workshopů

PROGRAM KONFERENCE

dopoledne tvořilo pět části s následujícími tématy:

1. O EDUZMĚNĚ
Co je Eduzměna a co nového do vzdělávání přináší? Proč jsme naši práci založili na podpoře 3 hlavních principů - aktivním přístupu, dobrých vztazích a umění reflexe, a jak s nimi v regionu pracujeme?
Zdeněk Slejška

prezentace:

záznam:

2. JAK ZAPOJIT REGION DO ZMĚNY VZDĚLÁVÁNÍ
Kdo všechno se podílí na kvalitě vzdělávání na Kutnohorsku? Jak se tvoří regionální partnerství? V čem je jeho síla? Kde jsou slepá místa? Věříme, že změnu může přinést sdílený dopad škol, zřizovatelů, rodičů, dětí a mladých lidí, lokálních organizací a firem. Naší prioritou je navázat na to, co již v regionu funguje, a dále participativně rozvíjet a inovovat tento potenciál a spolupráci všech aktérů směrem ke společné sdílené vizi.
Kamila Drtilová, Katarína Kalivodová, Soňa Křenová, Honza Dolínek, Zdeněk Kocián, Andrea Melechová, Berta a Metoděj, bývalí žáci ZŠ Křesetice

prezentace:

záznam:

3. EDUZMĚNA VE ŠKOLÁCH
Představili jsme konkrétní metody práce se školami v regionu, které považujeme za specifické pro náš pilotní projekt, například dlouhodobé působení průvodců na školách nebo způsob, jak pracujeme se všemi cílovými skupinami, zejména pak s dětmi. Ukázali jsme, jak minigranty podporují usnadňování přechodu dětí z jednoho stupně školy na druhý a propojování výuky s reálným životem. V dalším projektu, s názvem Řešíme společnou výzvu, mají hlavní slovo děti, pedagog je jejich partnerem a zkušeným rádcem. Děti si samy vybírají téma, jemuž se budou věnovat, volí si vlastní cíle, a postup i výsledek práce posléze prezentují na veřejnosti. Prostřednictvím podobných výzev směřujeme k naplnění naší teorie změny, pomocí níž podporujeme školy v oblasti aktivity, vztahů a umění reflektovat svou práci. Klíčová je pro nás aktivita všech, tedy vedení škol, učitelů, dětí i rodičů.
Jitka Gabašová, Karel Polívka, studenti SOŠ a SOU řemesel Kutná Hora

prezentace:

záznam:

4. CENTRUM PODPORY VZDÉLÁVÁNÍ KUTNOHORSKO (CPV)
V rámci pilotního projektu na Kutnohorsko přinášíme zásadní prvek, Centrum podpory vzdělávání (CPV), které bude zajišťovat praktickou i informační podporu vedení škol, pedagogům, zřizovatelům i žákům a jejich rodičům. Je praktickým naplněním naší představy o podobě středního článku podpory škol v regionu. Představili jsme, jaké zkušenosti jsme již při rozjíždění prvních služeb CPV získali, co se povedlo i co se povedlo méně. Naznačili jsme také, jak plánujeme usadit CPV v regionu coby samostatnou právní entitu a jak do něj zapojíme všechny hlavní aktéry vzdělávání v regionu, a budeme se také věnovat tomu, jak přemýšlíme o financování CPV poté, co jej přestane dotovat Nadační fond Eduzměna.
Zdeněk Kocián, Miroslav Hřebecký, Petr Kulíšek, Petr Lošek

prezentace:

záznam:

5. EVALUACE JAKO UŽITEČNÝ NÁSTROJ PRO REALIZACI ZMĚNY
Evaluace jako užitečný nástroj pro realizaci změny Další významnou součástí pilotního projektu na Kutnohorsku je pro nás průběžné a smysluponé vyhodnocování procesu změny. Evaluace nám pomáhá pojmenovat posun, ke kterému dochází na školách a v regionu, i jeho příčiny. Učíme se díky ní nejen o tom, jaké výsledky má naše podpora, ale také jak funguje Eduzměna sama o sobě. Je pro nás prostředkem, který nám umožňuje zkvalitňovat vlastní práci. Ukázali jsme, jak k měření změny přistupujeme a proč celkový obrázek skládáme dohromady z množství různých typů dat. Vybrané příklady dobré praxe i slepé uličky jsme představili na konkrétních výstupech našich evaluačních týmů. Vyprávěli jsme také o tom, že vývojem prochází během pilotního projektu i samotná evaluace.
Lucie Soukeníková, Terezie Stiborková, Kateřina Šafářová, Jan Netík

prezentace:

záznam:

ZÁVĚR DOPOLEDNÍHO PROGRAMU
Dana Moree, Zdeněk Slejška

prezentace:

záznam:

V odpolední části proběhly čtyři hodinové workshopy:

1. JAK MAPOVAT REGION A ZJISTIT JEHO SKUTEČNÉ POTŘEBY?
Na workshopu jsme představili mapování jako první krok našeho vstupu do regionu a do škol. Umožňuje nám společně se všemi aktéry (vedením, učiteli, dětmi, rodiči a zřizovateli) přemýšlet o tom, co potřebují pro svůj rozvoj. Cílem není školy hodnotit, ale rozpoznat silné stránky, stavět na nich a definovat oblasti, v nichž můžeme být v rozvoji nápomocni. Vyzkoušeli jsme si, jak potřeby pojmenovat, a také jsme se zamysleli, jak je společně řešit.
Lucie Soukeníková, Angelika Gergalová, Zdeněk Kocián, Jitka Gabašová

2. JAK PODPOŘIT ZAPOJOVÁNÍ DĚTÍ
Jako jeden z pilířů pilotního projektu na Kutnohorsku akcentujeme participativní přístup. Jak se daří zapojovat žáky do rozhodování nejen o jejich vzdělávání? Na workshopu jsme si vyzkoušeli a prodiskutovali nástroje a dobrou praxi, které používáme k podpoře participace žáků ve formálním i neformálním vzdělávání.
Klára Kolmanová, Šárka Mrňáková, Katarína Kalivodová, Zuzana Demlová

3. STAVEBNÍ KAMENY (EDU)ZMĚNY
Na workshopu jsme představili, co v pilotním projektu na Kutnohorsku vnímáme jako základní kameny struktury a kultury Eduzměny, a jak přemýšlíme nad jejich šířením. Seznámili jsme se s vaším pohledem na to, jaké principy považujete vy za klíčové a na čem by se dalo stavět ve vašem regionu/škole/organizaci.
Monika Hrochová, Dana Moree, Iveta Pasáková

4. JAK DO ZMĚNY ZAPOJIT LIDI A BUDOVAT KOMUNITU
Ukázali jsme, jak Eduzměna pomáhá zapojovat lidi napříč školou i regionem a jak to děláme i my v terénu. S jakým principy pracujeme? Co je pro nás důležité? Kdo a jak přináší změnu?
Tereza Mádlová, Eliška Pácaltová

SPOLEČNÉ OHLÉDNUTÍ ZA KONFERENCÍ
Dana Moree, Zdeněk Slejška

záznam:

ODPOVĚDI NA OTÁZKY ÚČASTNÍKŮ KONFERENCE

Největší úspěch a největší zážitek v poločase?

Zdeněk Slejška: označit jeden zážitek jako největší je obtížné, ale za sebe bych vyzdvihl:

- zavedení role průvodců škol a jejich fungování směrem ke školám a jich samotných jako tým. Díky nim se daří postupně získávat ke spolupráci i ty školy, které zpočátku byly nedůvěřivé. A dobře sladěný tým průvodců si dokáže efektivně předávat zkušenosti z terénu a vzájemně se doplňovat.

- Edufest v Kutné Hoře v roce 2021 jako skvělé setkání ukazující veřejnosti vzdělávání z jiného pohledu a velmi intenzivní a důležitá zkušenost ze spolupráce s regionálními organizacemi. A také Edufest v Malešově jako skvělý příklad propojení školy s místní komunitou lidí. Oslava učení a schopností dětí.

- z pedagogického hlediska nastartování vzájemných setkávání v jednotlivých školkách a školách v regionu, která otevírají dveře ke kolegiální spolupráci.

Jaké jsou negativní názory na Eduzměnu? Jak to vidí nezapojení lidé, školy, instituce...?

Zdeněk Slejška: negativní názory se objevují od začátku naší činnosti. Před časem jsem to nazval “bohatou nevěstou”, která sebou nese i tu odvrácenou stranu. Svým způsobem závist, velká očekávání, nepřejícnost, dojem, že můžeme všechno, otevřenou peněženku apod. S negativními názory se snažíme pracovat a hledat, jak je narovnávat. Asi nejobtížnějším tématem je celková zahlcenost škol. Již bez Eduzměny v posledních letech byla opravdu extrémní a s Eduzměnou o to více. Hledáme rovnováhu mezi tím, jak věci posouvat, ale zároveň nebýt expanzivní. Ne vždy se nám to daří a je to zřejmě největší výzva, s níž se v terénu potkáváme.
Popravdě nevíme přesně, jak to vidí nezapojení, neboť s nimi nemáme dostatečný kontakt a je obtížné jej získat. Nicméně z těch střípků, které se k nám dostávají, víme, že pro ně Eduzměna není nic zajímavého a že mají dojem, že je to zase jedna z dalších vln, které přejdou.

Do jaké míry se vám daří v průběhu celého projektu Eduzměny na Kutnohorsku vyhledávat lídry schopné nést "vlajku" EZ v budoucnu dál, bez intenzivní podpory obsahových partnerů i EZ jako celku?

Zdeněk Slejška: daří se nám to díky tomu, že jsme od začátku napojení na významné lidi v regionu. Má to samozřejmě i svou dynamiku, neboť na začátku byli někteří z nich nadšení a někteří zdrženlivější. Nicméně postupem času, kdy vidí více a jasněji, o co v Eduzměně jde, se stále více napojují. V tuto chvíli můžeme říci, že máme síť přibližně 50 lidí - lídrů, kteří v regionu jsou a Eduzměnu podporují.

Jak takto intenzivní (a komplexní) projekt z hlediska zapojení expertů a organizací škálovat na celou ČR?

Monika Hrochová: aktuálně jsme v procesu hledání vhodných cest, jak poznatky a zkušenosti z pilotního projektu šířit dál. Je nám jasné, že v takto velkém měřítku nelze projekt opakovat znovu v celé šíři, proto hledáme podstatné funkční prvky, jejich prostřednictvím bude možné nastartovat změny i v dalších regionech. Jako základ vidíme vytváření Centra podpory vzdělávání, které školám v území nabídne metodickou i administrativní podporu.

Abychom si ověřili úspěšnost přenosu našich zkušeností dál, otevřeli jsme pro další regiony možnost přidat se k nám formou ročního vzdělávacího kurzu a stáží. Týmy složené ze zástupců MAPů, veřejné správy, škol, zřizovatelů a zástupců neziskových organizací se seznámí s prvky Eduzměny a vyzkouší si v menším měřítku testování vybraných dílčích věcí ve vlastní praxi.

Jak na aktivity Eduzměny reaguje MŠMT? Spolupracuje? Inspiruje se? Komunikujete spolu?

Zdeněk Slejška: ministerstvo je u Eduzměny od začátku. Jasně jsme si pojmenovali, že bez něj by to nebylo funkční. Na ministerstvu jsme doposud spolupracovali se 3-5 lidmi. Kromě ministra, který byl o Eduzměně informován a dával jejímu působení záštitu, a to nejen deklarativní, jsme v intenzivnějším kontaktu s kolegy, kteří mají na starosti podporu a rozvoj škol. Kolegové se účastní setkávání naší odborné rady a my se účastníme setkání lidí, kteří zase konzultují kroky ministerstva. Kromě toho se potkáváme nepravidelně k dílčím konzultacím a prezentaci aktuálního stavu. A pak využíváme možnosti odborných konzultací dílčích problémů, se nimiž se setkáváme, což je zároveň pro kolegy z ministerstva důležitá informační linka o tom, co se v praxi děje.

Naše spolupráce s ministerstvem je nadstandardní a pro nás rozhodně přínosná. Domnívám se, že pro kolegy je náš přístup mnohdy obtížně uchopitelný a snaží se pochopit, jak to celé funguje :). Někdy je znát jejich skepse ke komplexitě řešení a chtěli by věci více strukturovat. Jsou pro ně srozumitelné dílčí části, například týmy duševního zdraví, metodická centra či práce s daty. Nicméně věřím, že se nám daří postupně ukazovat, že ta komplexita řešení nese ovoce.

Jak se daří měnit pohled rodičů a pedagogů na změnu vzdělávání?

Zdeněk Slejška: jednoduchá odpověď by zněla: pomalu, ale daří! Jasně se nám ukazuje, že hlavním spouštěčem je vlastní zkušenost s něčím novým, která otevírá prostor pro další kroky. Jak z naší strany, tak i ze strany rodičů a pedagogů.

Jak se vám daří aktivizovat pasivní školy, které mají k jakékoliv změně odpor? Máte nějaké dobré nápady?

Hana Vellánová: pasivitu škol naši průvodci zpočátku vnímali jako velký problém. Po čase se ukazuje, že je potřeba pro takové školy hledat něco, co je může oslovit a přispět k prvnímu navázání spolupráce. Jsou to například programy Minigranty pro Kutnohorsko a Řešíme společnou výzvu, podpora Týmů duševního zdraví, zapojení vedení do setkávání na školách, oslovování a navazování spolupráce s učiteli, rodiči, někdy i zapojení dětí. Takto se podařilo navázat nějakou minimální spolupráci s většinou škol a stále nevzdáváme pokusy o připojení dalších. Zkušenost nám říká, že je potřeba postupovat pomalu a velmi trpělivě. Vyplatilo se nevzdávat snahu.

Chtějí učitelé vystoupit ze své komfortní zóny? Jak se to daří?

Hana Vellánová: je to stejné jako v jiných školách v republice. Někteří chtějí, a ty hodně podporujeme, jiní vyčkávají nebo se přímo brání. Jejich přístup se pokoušíme měnit společnou prací s vedením škol a nabídkami, které jsou pro učitele bezpečné a zajímavé. Od vstupu EZ do škol došlo ke zlepšení, ale rozhodně to není masová záležitost.

Jak konkrétně funguje spolupráce mezi školou a CPV? Když škola definuje své potřeby, znamená to, že CPV navrhne řešení nebo zajistí i realizaci, popř i zafinancuje?

Jiří Bednář: průvodce na škole pomáhá s definováním potřeb a z nich vyplývajícího rozvojového plánu školy, řešení je tedy navrženo společně. V tuto chvíli je realizace financována spíše ze strany Eduzměny, nicméně postupně směřujeme k významnější participaci škol na finančních nákladech, v tom jim CPV (Centrum podpory vzdělávání) poskytuje podporu při zpracování projektových/grantových žádostí.

Zaujal mě výzkum spokojenosti - až neštěstí žáků, který realizovala Eduzměna a Schola Empirica. Jak se dál pracuje s dětmi, které ve škole trpí, a jak s jejich problémy, nenaplněnými potřebami, zoufalstvím, stresem, nudou, frustrací? Jak je Eduzměna schopna ovlivňovat kvalitu vzdělávání plošně ve školách?

Lenka Hečková: radost z učení a celkový wellbeing dětí i pedagogů ve školách jsou jedním z hlavních cílů Eduzměny. Z toho důvodu se ve spolupráci se všemi aktéry vzdělávání snažíme o to, aby školy byly pro děti bezpečným prostředím, kde se cítí dobře a kde prioritou nejsou jen vzdělávací výstupy, ale také dobré vztahy, socioemoční dovednosti a kompetence. Pro děti, kterým není z různých důvodů ve škole dobře, fungují na Kutnohorsku dva mobilní multidisciplinární týmy duševního zdraví pro děti a adolescenty složené z odborníků ze školského, sociálního a zdravotního pomezí. Ty jsou k dispozici všem školám a podporují děti, adolescenty, jejich rodiny i pedagogy v oblasti psychického zdraví, wellbeingu a při vzdělávání. Jejich působnost je zejména v oblasti prevence, přímé klientské práce, vzdělávání všech cílových skupin a v podpoře destigmatizace duševního onemocnění. Týmy pracují individuálně s dětmi i skupinově s třídními kolektivy, podporují pedagogy, proškolují sbory, pracují s rodiči. Výraznou součástí jejich práce je edukace v oblasti podpory wellbeingu, duševního zdraví a fungování lidského mozku ve stresu a náročných zátěžových situacích. Vycházejí z evidence-based přístupů na neurobiologickém základě, které potvrzují, že dítě které se necítí dobře, je pod tlakem a ve stresu, a nemá kapacitu se vzdělávat. A kladou důraz na dobré vztahy a prostředí jako základní předpoklad pro učení dětí.

Jaké jsou nejčastější důvody dětského neštěstí (jaké nenasycené potřeby), co spojuje děti s významně sníženým wellbeingem? Jak často je škola mezi stresory a příčinami neštěstí?

Lenka Hečková: Děti nemohou za to, do jakého prostředí se rodí a v jakých podmínkách žijí. Přicházejí do školy s velmi různou zkušeností a s různými zátěžemi. Deset procent dětí je svědkem násilí, nebo ho zažívá v rodině, desítky tisíc dětí žijí v naprosto nevhodných bytových a životních podmínkách, rodiče některých dětí mohou trpět různými závislostmi nebo duševním onemocněním, některé děti zažily velmi silné traumatické zkušenosti... Pedagogové by si tedy měli být při své práci vědomí, že děti nelze napasovat to jednotné šablony a že je nutné zohledňovat skutečnost, že ne všechny děti mají nasyceny základní životní potřeby. Škola je přitom pro dítě povinná a je to místo, kde tráví mimo rodinu většinu svého času, tak jako my dospělí v zaměstnání. Zatímco ale my máme možnost změny, dítě ji nemá a do školy jít musí. A když je pro něj škola prostředím, kde se cítí dobře, pokud pedagogové přistupují k dítěti podpůrně a se zohledněním jeho životní situace, a nikoliv sankčně za věci, které dítě samo neovlivní (máš špinavé prádlo, nemáš svačinu, úkol, nesoustředíš se…), může i pro dítě z těžkých životních podmínek škola být místem bezpečí, pohody a radosti ze vzdělávání.

Škola bohužel pro děti může být i výrazným stresorem. Důvodem může být především nezohledňování jejich potřeb a zázemí, velký tlak na výkon, požadavek, že všechny děti musí zvládat vše, ve stejné kvalitě a ve stejnou dobu, a sankčního přístup místo podpůrného přístupu. Děti jsou v našich školách občas trestány, znevýhodňovány až diskriminovány někdy i na základě předsudků za věci, které neovlivní a rozhodně nejsou jejich vinou. A představte si situaci dítěte, které to má z různých důvodů náročné (nevyspí se, někdo mu ublíží, nedostane svačinu apod.) a ve škole to pokračuje čtyřkou, poznámkou, důtkou. Je ve škatulce. Málokdy zažije úspěch, pochvalu a radost ze vzdělávání, ztrácí motivaci, není oblíbené v kolektivu, ale do školy však musí každý den. A pak zase domů.

Zmiňujete že pomáháte i v sociální oblasti, v rámci CPV. Jak konkrétně zapojujete sociální služby?

Lenka Hečková: Sociální služby jsou od počátku našimi důležitými partnery a celkově je mezioborová spolupráce důležitým pilířem celé Eduzměny. Jsme si vědomi toho, že školy nemohou být na vše samy a že spolupráce s partnery v území je základ podpory dětí v heterogenních kolektivech i samotných pedagogů a škol v kvalitním vzdělávání. Se službami a dalšími partnery v území se pravidelně společně setkáváme nad různými aktuálními tématy (desegregace, ukrajinská krize, včasná identifikace ohrožených dětí a podpora rodin, mezioborová spolupráce), pořádáme mezioborová a kazuistická setkání k různým tématům, a celkově se snažíme podporovat spolupráci školského, sociálního a zdravotního segmentu. Týmy duševního zdraví působící ve školách spolupracují se všemi hlavními službami nejen v ORP (místní sociální služby, pedagogicko-psychologická poradna, Centrum krizové intervence, psychologové, pedopsychiatři) a koordinují v rámci case managmentu celkovou spolupráci v zájmu dítěte.

Odborníků - logopedů a psychologů, je nedostatek, jak jste je “sehnali”? Budou k dispozici stále? Jak velkou roli hrály peníze pro jejich zapojení, tzn “přeplatili jste je”?

Lenka Hečková: Kdo hledá, ten najde. Ano, odborných profesí je bohužel nedostatek i na Kutnohorsku, ale postupně se daří. Eduzměna zajišťuje logopedickou podporu i finančně, nicméně stále hledáme cesty k posílení kapacit i udržitelnému financování. Aktuálně je město například nakloněno k financování plného úvazku logopedky pro MŠ.

Téma logopedie jste si vybrali jako hloubkové téma pro rozhovory s řediteli nebo jste uspořádali nejprve rozhovory, z nichž logopedie vyšla jako důležité téma od ředitelů? A jaká byla případně další témata?

Lenka Hečková: Z mapování potřeb škol (rozhovory s vedením, pedagogy, rodiči i dětmi), zejména těch mateřských, vyšlo téma logopedie jako zásadní. Proto jsme se rozhodli školky v této oblasti podpořit. V té době také chyběl pro Středočeský kraj tzv. koordinátor logopedické péče, což jsme v jednání s MŠMT také otevřeli. Ukázalo se však, že jeho kapacity jsou naprosto nedostatečné a že kutnohorské školky potřebují intenzivnější podporu. Aktuálně je tedy pro ně k dispozici „mobilní klinická logopedka“ financovaná z Eduzměny, která provádí depistáže a vede místní logopedické preventistky. V jednání je i podpora z města, metodická centra na téma logopedie nebo informační workshopy pro rodiče přímo ve školách. Aktuálně nyní spolupracujeme v různých oblastech se třemi logopedkami a pro město hledáme na plný úvazek další.

Klinický logoped prý nemůže do školky, tedy ze své ordinace. Některým prý hrozilo vyloučení z jejich organizace. Narazili jste na Kutnohorsku na takový problém?

Lenka Hečková: Klinický logoped je pracovník ve zdravotnictví, do školky však může docházet a realizovat depistáže a edukaci, tak jako to dělá naše “mobilní klinická logopedka”. Přímou praxi by však měl vykonávat v rámci zdravotnického zařízení. Pro oblast školství je proto aktuálně vhodnější pozice školského logopeda - speciálního pedagoga se vzděláním v logopedii, který má však jiné kompetence a možnosti podpory.

Jaký je roční rozpočet Eduzměny?

Jiří Bednář: V roce 2021 bylo v rámci projektu pilotáže Eduzměny na Kutnohorsku čerpáno 21 mil. Kč, v letošním roce předpokládáme čerpání rozpočtu 35 mil. Kč, v následujících letech pilotáže předpokládáme rozpočet 40-50 mil. ročně.

Kolik peněz z avizované sumy už bylo použito? Stačí procenta.

Jiří Bednář: 35 %, vzhledem k pomalejšímu rozjezdu v době COVIDu byla první polovina projektu nákladově méně intenzivní.

Pokud bychom jako spolek chtěli aplikovat principy a postupy ve školách, tak jak zvolit model financování?

Jiří Bednář: V této fázi pilotáže ještě nemáme na tuto otázku odzkoušené řešení, které bychom mohli doporučovat. Určitě je možné zažádat o rozvojové prostředky v rámci tzv. šablon Operačního programu Jan Amos Komenský, pokusit se do řešení vtáhnout zřizovatele. V rámci pilotáže na Kutnohorsku také předpokládáme fundraising na regionální úrovni (tj. vtažení místních podniků do financování kvalitního školství a tedy kvality absolventů, kteří k nim v budoucnu nastoupí), nicméně teprve hledáme funkční řešení.

U workshopu mapování se mi líbila metodická a zážitková část. Chyběly mi podrobnější informace ohledně mapování. Jak to probíhalo, co jste zjistili, jak dlouho probíhalo, jaké se objevily překážky, jaké jste využívali cesty?

Lucie Soukeníková: mapování potřeb škol bylo na Kutnohorsku realizováno v největší míře od září 2020 do června 2021 a probíhalo v mateřských, základních i středních školách Už ve 2. pololetí školního roku 2019/2020 (hned po vstupu projektu do regionu) probíhalo v rámci pilotního režimu, kdy byl testován postup na vybraných 11 školách a pouze u vedení škol. Cílem mapování bylo navázat vztah se školami ve vybraném pilotním regionu a společně se všemi aktéry přemýšlet o tom, co potřebují pro svůj rozvoj, aby podpora projektu co nejlépe reagovala na reálné potřeby území.

V rámci mapování jsme zjišťovali potřeby vedení, pedagogů, žáků a rodičů. Zaměřovali jsme se převážně na tři oblasti: vztahy, aktivitu a reflexi. Mapující, kteří mapování ve školách prováděli, pracovali ve dvojici. Potřeby žáků jsme zjišťovali pouze na základních a středních školách. Mapování vedení škol probíhalo formou hloubkových rozhovorů, u pedagogů a žáků pak formou workshopů. U žáků jsme porovnávali popis současnosti s ideálním stavem a zapojovali interaktivní prvky (např. lego, reflektivní karty). Zvolenou metodiku jsme aplikovali plošně s mírnými úpravami dle individuální situace na školách.

Největší překážkou byla jednoznačně pandemie onemocnění covid-19. Komplikovala jak průběh mapování, tak splnění časového harmonogramu, nedošlo tak např. k původně plánovanému mapování potřeb zřizovatelů. Některá setkání tak musela proběhnout v on-line prostoru, což do velké míry ovlivnilo větší možnost vzájemného poznání a naladění. Bylo obtížnější navázat otevřenější kontakt a při workshopech využít plánované tvořivé prvky. Ojedinělé nebyly ani případy, kdy se workshopu zúčastnilo více učitelů před jedním notebookem, což limitovalo možnost jejich komunikace.

Souhrn hlavních zjištění je k dispozici zde:

Co děti ve škole potřebují
Co potřebují učitelé
Co potřebují ředitelé

V úvodu bylo řečeno, že ne u všech škol proběhlo mapování a ne všechny školy jsou zapojené. Co je tím hlavním důvodem?

Lucie Soukeníková: Účast na mapování i zapojení škol do projektu je vždy dobrovolné, k zapojení se snažíme školy motivovat, ale nikoho nenutíme.

NAŠI MODERÁTOŘI A ŘEČNÍCI

	Dana Moree ↑ vystudovala obor Pastorační a sociální práce na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a dále pak obor Obecná antropologie na Fakultě Humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2008 ukončila doktorské studium na Univerzitě humanistiky v Utrechtu. Co se výzkumných aktivit týče, zaměřuje se na oblast propojení společenských změn a vzdělávacího systému – např. v publikaci Učitelé na vlnách transformace, Základy interkulturního soužití nebo Meziprostory. Kromě akademické činnosti se věnuje tématu setkávání kultur i v rámci kurzů a seminářů a zabývá se divadlem utlačovaných (více na www.dvenatreti.cz).
	Zdeněk Slejška ↑ vystudoval obor biologie–tělesná výchova na Pedagogické fakultě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Věnoval se učení dětí i dospělých a má za sebou 15 let lektorské praxe v oblasti prožitkové pedagogiky. Podílel se na mnoha vzdělávacích projektech v roli metodika a manažera pod hlavičkou Prázdninové školy Lipnice a následně sdružení Egredior, které spoluzaložil. V letech 2006–2010 řídil ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Praze Metodický portál rvp.cz, který se snažil podporovat tvořivé učitele a stal se největším odborným portálem v České republice. V roce 2010 založil obecně prospěšnou společnost EDUin, kterou až do konce roku 2017 řídil. Za svou podporu systémových změn v oblasti vzdělávání se stal v roce 2013 Ashoka Fellow. Od roku 2018 vede Nadační fond Eduzměna.
	Radka Motlochová ↑ vystudovala VŠE, obor podniková ekonomika a management. Pracovala v softwarové firmě na pozici business analytika. K práci v Eduzměně ji přivedla akutní potřeba iniciovat změny ve školství v její obci. Stala se proto členem školské rady a školské komise. Pochopila však, že jde o dlouhodobou komplexní systémovou změnu, na kterou jednotlivec zdaleka nestačí. V Eduzměně působí jako manažerka projektu.
	Katarína Kalivodová ↑ je ředitelkou Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání (SPKV), 20 let působila v oblasti performance art, v divadlech a nezávislých uměleckých uskupeních v Evropě a také jako vysokoškolská pedagožka (Akademie umění), vedla mezinárodní workshopy propojující pohyb, hlas a tělo. V SPKV vede tvorbu programů na rozvoj kreativity, designového myšlení, problem solving a působí jako konzultantka implementace kreativního vzdělávání. V rámci pilotního projektu Eduzměny v Kutnohorsku vede pracovní skupinu zaměřenou na tvorbu opatření pro cílovou skupinu žáků.
	Kamila Drtilová ↑ studovala bohemistiku v Praze a management ve Francii, pracovala jako redaktorka v Českém rozhlase a další pracovní zkušenosti v komunikaci a PR sbírala i v neziskovém sektoru v oblasti umění a sociální práce. Její cesta ji zavedla až k tématu vzdělávání, které je pro ni klíčem ke zdravé a spokojené společnosti. Do Eduzměny se zapojila jako manažerka a koordinátorka MAP ještě ve fázi, kdy nebyl vybrán pilotní region. Vize, hodnoty a styl práce týmu Eduzměny ji zaujaly a nadchly natolik, že na jaře 2020 začala pro Eduzměnu Kutnohorsko také pracovat.
	Zdeněk Kocián ↑ Oblast vzdělávání Zdeňka jako otce čtyř dětí dlouhodobě zajímá. V roli zástupce rodičů začal s Eduzměnou spolupracovat v roce 2021 a později přešel do vznikajícího Centra podpory vzdělávání a stal se stálým členem týmu. Většinu svého profesního života získával zkušenosti v manažerských pozicích v oboru dopravy a logistiky, před několika lety se však rozhodl opustit pozici ředitele společnosti a věnovat více svého času rodině a soukromému životu. Vize Eduzměny ho zaujala natolik, že se rozhodl nabídnout projektu své zkušenosti. Jeho oblastí je podpora vedení školských zařízení v nepedagogických činnostech, které v současné době nadměrně zatěžují vedení škol na úkor pedagogických činností a rozvoje týmu.
	Honza Dolínek ↑ vystudoval obor sociální práce. Od roku 1996 se účastní (jako člen, lektor, koordinátor, manažer, dobrovolník) rozvoje českých neziskových organizací v oblasti sociálních služeb, prevence kriminality, volnočasových a komunitních aktivit a vzdělávání. Pracoval v projektu Pomozte dětem, vedl tým fundrasingu Centra Paraple, koordinoval v ČR Mezinárodní rok dobrovolníků. Řídil Nadační fond Veolia a ve firemním prostředí konzultuje strategická rozhodnutí ve filantropii, dobrovolnictví nebo CSR. V EDUin krátce působil jako fundraiser v roce 2017 a od ledna 2019 zastává pozici výkonného ředitele. V Eduzměně se nejvíce angažuje v rozvoji regionálního partnerství. Je ženatý s učitelkou a má tři děti školou povinné.
	Monika Hrochová ↑ po dokončení Katedry studií občanské společnosti Fakulty humanitních studií UK sbírala zkušenosti v neziskových organizacích na pozicích projektové a programové koordinátorky, koordinátorky dobrovolníků i lektorky vzdělávacích programů na školách na téma migrace a kulturních odlišností. V organizaci GLE, o. p. s. vedla projekty zaměřené na pomoc v začátcích podnikání pro cizince i rodiče na rodičovské dovolené. Několik let pracovala v organizaci META, o. p. s., která se věnuje podpoře migrantů v oblasti vzdělávání a pomáhá pedagogům při práci s žáky s odlišným mateřským jazykem, působila v Nadaci OSF v tématu vzdělávání. V Eduzměně zastává od jejího začátku pozici programové manažerky. Podílí se na koordinaci spolupracujících organizací i obsahu pilotního projektu. Aktuálně jí nejvíc láká hledání vhodných způsobů k sdílení a šíření zkušeností Eduzměny do dalších regionů.
	Jitka Gabašová ↑ vystudovala pedagogický obor germanistika – bohemistika na FF UK Praha a dramatickou výchovu na DAMU. Její životní směřování ovlivnilo členství v Prázdninové škole Lipnice, kde působila v roli instruktorky zážitkových programů. V současnosti pracuje jako pedagožka, lektorka zážitkové pedagogiky a výchovné dramatiky. Po celé republice vede semináře pro učitele se zaměřením na bezpečné klima, otevřenou, nenásilnou komunikaci a výuku druhého cizího jazyka zážitkovou metodou. V rámci Eduzměny pracuje na Kutnohorsku jako průvodkyně tří mateřských, tří základních a jedné střední školy.
	Iveta Pasáková ↑ vystudovala obor pedagogika a ošetřovatelství na FF UK. Působí jako ředitelka SbS ČR od roku 2016, předtím pracovala v organizaci jako programová vedoucí a projektová manažerka. “Rádi bychom měnili zažitou představu o tom, co má škola dělat, co a jak má učit. Naším cílem je prosadit do škol větší míru svobodného rozhodování na straně dítěte a na straně pedagogů posílit odvahu tvořit školu spolu s dětmi.“ V předchozích letech byla redaktorkou pedagogické literatury a učebnic, učila na střední škole základy společenských věd a speciální pedagogiku, nějaký čas působila v poradně pro kariérové poradenství žáků.
	Miroslav Hřebecký ↑ po studiu na Pedagogické fakultě UK a následně i funkčním studiu školského managementu získával postupně praxi v rolích učitele, zástupce ředitele i ředitele školy. Poznal, jaké je to řídit gymnázium i základní školu. Postupně se začal věnovat víc a víc lektorské práci s řediteli škol i sborovnami. Jeho kurzy prošlo přes pět tisíc pracovníků ve školství. Od roku 2013 působí v EDUin, nyní na pozici programového ředitele. Dnes se věnuje především vzdělávací politice. Je garantem Klubu zřizovatelů a pomáhá zástupcům samospráv chápat problematiku školství a jeho řízení. Angažuje se v zavádění středního článku podpory škol ve všech třech probíhajících modelech: Eduzměně, ministerském i v rámci Partnerství 2030. V Eduzměně napomáhá při vzniku regionálního Centra podpory vzdělávání, věnuje se zřizovatelům a odbřemeňování ředitelů škol.
	Lucie Soukeníková ↑ studovala matematiku a ekonomii v ČR i v USA (MFF UK, CERGE- EI, KSU, Manhattan). Zaváděla systémy řízení rizik v několika významných českých firmách (např. ČSA, Živnostenská banka, UniCredit Bank). Manažerskou práci v komerční sféře doplňovala prací dobrovolníka v programu Adopce na dálku, 7 let byla členkou dobrovolnického centra při FN Motol. Věnovala se také finanční gramotnosti dětí, včetně podpory jejich rodičů. Věří, že učením druhých nejvíc učíme sami sebe. Nasměrovat svoji energii plně do oblasti vzdělávání se rozhodla po své zkušenosti rodiče s prací ve školské radě.
	Terezie Stiborková ↑ po dokončení studia moderní historie a politologie se zaměřením na německy mluvící země žila nějakou dobu v Berlíně a pracovala v německém parlamentu. Tam se zrodila její vášeň pro demokracii a občanské vzdělávání, kterému se věnuje jak v akademické sféře (FSV a FHS UK, kurs na MU, ÚSTR), tak v terénu (neziskové organizace Antikomplex a CEDU – Centrum pro demokratické učení). Potřeba nahlížet pod pokličku ji přivedla k výzkumu vzdělávání, ať už akční formou divadla utlačovaných nebo prostřednictvím kvalitativních metod. Pro Nadační fond Eduzměna se věnuje kvalitativní evaluaci jako externí spolupracovník.
	Jan Netík ↑ po jednooborové psychologii na FF UK si plánuje rozšiřovat obzory doktorským studiem programu Pedagogika na PedF UK s přijatým tématem psychometrie velkých mezinárodních studií typu PISA či TIMSS. V barvách neziskové organizace SCHOLA EMPIRICA, z. s., spolu s kolegy zajišťuje kvantitativní část evaluace Eduzměny a podílí se na výzkumu evidence-based metodik zaměřených na podporu socioemočních dovedností dětí a žáků. Současně působí ve Skupině výpočetní psychometrie na Ústavu informatiky AV ČR, v. v. i., kde se v rámci grantů GAČR a TAČR věnuje výzkumu psychometrických modelů a jejich softwarové implementaci.
	Angelika Gergelová ↑ vystudovala politologii a evropská studia na Univerzitě Palackého v Olomouci, díky evropským výměnným programům strávila několik měsíců na univerzitách v Belgii a Rumunsku. Profesně se věnovala evropským záležitostem, pořádala debaty a workshopy pro děti i dospělé, vedla kurzy pro středoškolské a vysokoškolské studenty. Vždy se snažila u lidí probouzet zájem o dění kolem sebe a chuť se na tomto dění podílet. Dlouhodobě se zajímá o vzdělávání, od roku 2019 působí v Unii rodičů, nyní jako předsedkyně. Usiluje o to, aby se rodiče podíleli na debatě o vzdělávání a aby ve vztahu ke školám vystupovali jako partneři. V rámci projektu Eduzměna spolu s kolegy hledá cesty, jak rodiče podpořit v zapojení do života škol i do proměny vzdělávání v celém regionu.
	Klára Kolmanová ↑ vystudovala arteterapii na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity. Působí jako arteterapeutka, lektorka, výtvarnice. Od roku 2011 své aktivity zastřešuje pod značkou Atelier K. K. Působila jako lektorka volnočasových i vzdělávacích aktivit a projektová manažerka v různých neziskových organizacích, například v Člověku v tísni vedla předškolní klub pro sociálně znevýhodněné děti. Baví jí propojovat vzdělávání, umění a expresivní terapie. Do regionálního týmu Eduzměny ji přivedla touha budovat lepší školní prostředí (nejen) pro své děti, zapojila se v rámci programu Řešíme společnou výzvu, kde je jedním z garantů. Lektoruje projekt Život chleba. Aktuálně se věnuje tématu podpory skutečné participace dětí na vzdělávacím procesu.
	Šárka Mrňáková ↑ po studiu sociální pedagogiky na VOŠ v Praze a sociální práce na FF UPOL v Olomouci pracovala v různých organizacích zaměřujících se na práci s dětmi (Montessori dům, o.s. Vhled, o.s. AUDABIAC, o.s. Prostor- vedení programů primární prevence na Kolínsku). V rámci EVS strávila 10 měsíců v komunitním projektu na severu Islandu, kde celkem 5 let žila. Právě tam se začala ve spolupráci s místní komunitou věnovat tématu podpory vzniku přírodních školních zahrad. Po návratu do Čech byla u vzniku kolínské dětské skupiny, Školka v lese. V posledních letech se v rámci MAP kutnohorsko zapojila do projektu Život chleba, který také lektoruje. Do Eduzměny vstoupila v rámci koordinace projektu Řešíme společnou výzvu, zaměřeného na podporu participace dětí na vzdělávacím procesu.
	Zuzana Demlová ↑ působí mezioborově v oblastech umění a vzdělávání. V rámci naplňování strategie pro kulturu a cestovní ruch pilotovala pro městskou samosprávu v Jihlavě projekt Jihlava vzdělává kulturou. Zabývá se tématem dětské participace, a to v projektech Jihlava mi není fu©K! (pro KVAS z. s.) nebo Dětský Think Tank (pro SPKV). Koordinovala pro Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA projekt Škola tančí. Je spoluzakladatelkou sdružení KVAS, v němž vede projekty zaměřené na práci s komunitou (zážitková hra Urban Game v Jihlavě a Praze 14), podílí se na tvorbě koncepcí, metodik a lektoruje ve vzdělávací projekty.
	Tereza Mádlová ↑ Terezu v minulosti formovalo dobrovolničení napříč ČR a na Balkáně, práce s dětmi ve školce i v předškolním klubu Člověka v tísni. Dodnes ji pracovně ale také osobně inspirují aktivní lidé podílející se na změnách v místech, kde žijí. Jejich příběhy sleduje zblízka díky práci pro Nadaci Via a teď také v rámci péče o komunitu v Eduzměně. Radost jí dělá spolupráce s Centrem občanského vzdělávání, kde průvodcuje na školách.
	Eliška Pácaltová ↑ vystudovala mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Během studia spoluzaložila Klub koučinku pro studenty, což ji přivedlo ke vzdělávání a rozvoji. Působila jako průvodkyně v soukromé základní škole, později stála u zrodu školy „Naše škola Praha”. Po přestěhování do Kolína se zapojila do regionálního týmu Eduzměny na Kutnohorsku, který usiluje o proměnu vzdělávacího systému. Pracuje zde jako průvodkyně škol a podporovatelka komunit. Ve svém volném čase prošla programem Nebojme se komunální politiky od Nadace Via a dál zkoumá možnosti rozvoje místa, kde žije. O letních prázdninách se věnuje kempům pro děti a rodiče.
	Jana Stejskalová ↑ se celý svůj profesní život věnuje prozkoumávání pedagogických témat. Zprvu vyučovala na 1. stupni ZŠ, dále působila na ZŠ a MŠ v Bernarticích u Trutnova jako ředitelka ZŠ a MŠ, na ZŠ TGM v Náchodě jako zástupkyně ředitele. V průběhu ředitelské praxe započala svou lektorskou dráhu, lektorsky vedla programy pro koordinátory ŠVP, připravovala a realizovala projekty, vzdělávací programy pro vedoucí pracovníky, pedagogy a školní týmy. Své profesní portfolio rozšířila i o mentorské dovednosti. V současnosti působí jako lektor, mentor, konzultant. Na vzdělávání sebe sama i ostatních ji baví objevování nových věcí, propojování do nečekaných souvislostí a zejména pozorování a radost z posunu kohokoliv.