REPORTÁŽ Z KONFERENCE
Reportáž z dopoledních bloků a odpoledních workshopů |
PROGRAM KONFERENCE
dopoledne tvořilo pět části s následujícími tématy:
1. O EDUZMĚNĚ |
||||
Co je Eduzměna a co nového do vzdělávání přináší? Proč jsme naši práci založili na podpoře 3 hlavních principů - aktivním přístupu, dobrých vztazích a umění reflexe, a jak s nimi v regionu pracujeme? |
||||
Zdeněk Slejška | ||||
prezentace: |
záznam:
|
2. JAK ZAPOJIT REGION DO ZMĚNY VZDĚLÁVÁNÍ | ||||
Kdo všechno se podílí na kvalitě vzdělávání na Kutnohorsku? Jak se tvoří regionální partnerství? V čem je jeho síla? Kde jsou slepá místa? Věříme, že změnu může přinést sdílený dopad škol, zřizovatelů, rodičů, dětí a mladých lidí, lokálních organizací a firem. Naší prioritou je navázat na to, co již v regionu funguje, a dále participativně rozvíjet a inovovat tento potenciál a spolupráci všech aktérů směrem ke společné sdílené vizi. |
||||
Kamila Drtilová, Katarína Kalivodová, Soňa Křenová, Honza Dolínek, Zdeněk Kocián, Andrea Melechová, Berta a Metoděj, bývalí žáci ZŠ Křesetice |
prezentace: |
záznam:
|
3. EDUZMĚNA VE ŠKOLÁCH | ||||
Představili jsme konkrétní metody práce se školami v regionu, které považujeme za specifické pro náš pilotní projekt, například dlouhodobé působení průvodců na školách nebo způsob, jak pracujeme se všemi cílovými skupinami, zejména pak s dětmi. Ukázali jsme, jak minigranty podporují usnadňování přechodu dětí z jednoho stupně školy na druhý a propojování výuky s reálným životem. V dalším projektu, s názvem Řešíme společnou výzvu, mají hlavní slovo děti, pedagog je jejich partnerem a zkušeným rádcem. Děti si samy vybírají téma, jemuž se budou věnovat, volí si vlastní cíle, a postup i výsledek práce posléze prezentují na veřejnosti. Prostřednictvím podobných výzev směřujeme k naplnění naší teorie změny, pomocí níž podporujeme školy v oblasti aktivity, vztahů a umění reflektovat svou práci. Klíčová je pro nás aktivita všech, tedy vedení škol, učitelů, dětí i rodičů. |
||||
Jitka Gabašová, Karel Polívka, studenti SOŠ a SOU řemesel Kutná Hora |
prezentace: |
záznam:
|
4. CENTRUM PODPORY VZDÉLÁVÁNÍ KUTNOHORSKO (CPV) | ||||
V rámci pilotního projektu na Kutnohorsko přinášíme zásadní prvek, Centrum podpory vzdělávání (CPV), které bude zajišťovat praktickou i informační podporu vedení škol, pedagogům, zřizovatelům i žákům a jejich rodičům. Je praktickým naplněním naší představy o podobě středního článku podpory škol v regionu. Představili jsme, jaké zkušenosti jsme již při rozjíždění prvních služeb CPV získali, co se povedlo i co se povedlo méně. Naznačili jsme také, jak plánujeme usadit CPV v regionu coby samostatnou právní entitu a jak do něj zapojíme všechny hlavní aktéry vzdělávání v regionu, a budeme se také věnovat tomu, jak přemýšlíme o financování CPV poté, co jej přestane dotovat Nadační fond Eduzměna. |
||||
Zdeněk Kocián, Miroslav Hřebecký, Petr Kulíšek, Petr Lošek |
prezentace: |
záznam:
|
5. EVALUACE JAKO UŽITEČNÝ NÁSTROJ PRO REALIZACI ZMĚNY | ||||
Evaluace jako užitečný nástroj pro realizaci změny Další významnou součástí pilotního projektu na Kutnohorsku je pro nás průběžné a smysluponé vyhodnocování procesu změny. Evaluace nám pomáhá pojmenovat posun, ke kterému dochází na školách a v regionu, i jeho příčiny. Učíme se díky ní nejen o tom, jaké výsledky má naše podpora, ale také jak funguje Eduzměna sama o sobě. Je pro nás prostředkem, který nám umožňuje zkvalitňovat vlastní práci. Ukázali jsme, jak k měření změny přistupujeme a proč celkový obrázek skládáme dohromady z množství různých typů dat. Vybrané příklady dobré praxe i slepé uličky jsme představili na konkrétních výstupech našich evaluačních týmů. Vyprávěli jsme také o tom, že vývojem prochází během pilotního projektu i samotná evaluace. |
||||
Lucie Soukeníková, Terezie Stiborková, Kateřina Šafářová, Jan Netík |
prezentace: |
záznam:
|
ZÁVĚR DOPOLEDNÍHO PROGRAMU | ||||
Dana Moree, Zdeněk Slejška |
prezentace: |
záznam:
|
V odpolední části proběhly čtyři hodinové workshopy: |
1. JAK MAPOVAT REGION A ZJISTIT JEHO SKUTEČNÉ POTŘEBY? | ||||
Na workshopu jsme představili mapování jako první krok našeho vstupu do regionu a do škol. Umožňuje nám společně se všemi aktéry (vedením, učiteli, dětmi, rodiči a zřizovateli) přemýšlet o tom, co potřebují pro svůj rozvoj. Cílem není školy hodnotit, ale rozpoznat silné stránky, stavět na nich a definovat oblasti, v nichž můžeme být v rozvoji nápomocni. Vyzkoušeli jsme si, jak potřeby pojmenovat, a také jsme se zamysleli, jak je společně řešit. | ||||
Lucie Soukeníková, Angelika Gergalová, Zdeněk Kocián, Jitka Gabašová |
2. JAK PODPOŘIT ZAPOJOVÁNÍ DĚTÍ | ||||
Jako jeden z pilířů pilotního projektu na Kutnohorsku akcentujeme participativní přístup. Jak se daří zapojovat žáky do rozhodování nejen o jejich vzdělávání? Na workshopu jsme si vyzkoušeli a prodiskutovali nástroje a dobrou praxi, které používáme k podpoře participace žáků ve formálním i neformálním vzdělávání. | ||||
Klára Kolmanová, Šárka Mrňáková, Katarína Kalivodová, Zuzana Demlová |
3. STAVEBNÍ KAMENY (EDU)ZMĚNY | ||||
Na workshopu jsme představili, co v pilotním projektu na Kutnohorsku vnímáme jako základní kameny struktury a kultury Eduzměny, a jak přemýšlíme nad jejich šířením. Seznámili jsme se s vaším pohledem na to, jaké principy považujete vy za klíčové a na čem by se dalo stavět ve vašem regionu/škole/organizaci. | ||||
Monika Hrochová, Dana Moree, Iveta Pasáková |
4. JAK DO ZMĚNY ZAPOJIT LIDI A BUDOVAT KOMUNITU | ||||
Ukázali jsme, jak Eduzměna pomáhá zapojovat lidi napříč školou i regionem a jak to děláme i my v terénu. S jakým principy pracujeme? Co je pro nás důležité? Kdo a jak přináší změnu? | ||||
Tereza Mádlová, Eliška Pácaltová |
SPOLEČNÉ OHLÉDNUTÍ ZA KONFERENCÍ | ||||
Dana Moree, Zdeněk Slejška |
záznam:
|
ODPOVĚDI NA OTÁZKY ÚČASTNÍKŮ KONFERENCE
Největší úspěch a největší zážitek v poločase?
Zdeněk Slejška: označit jeden zážitek jako největší je obtížné, ale za sebe bych vyzdvihl:
- zavedení role průvodců škol a jejich fungování směrem ke školám a jich samotných jako tým. Díky nim se daří postupně získávat ke spolupráci i ty školy, které zpočátku byly nedůvěřivé. A dobře sladěný tým průvodců si dokáže efektivně předávat zkušenosti z terénu a vzájemně se doplňovat.
- Edufest v Kutné Hoře v roce 2021 jako skvělé setkání ukazující veřejnosti vzdělávání z jiného pohledu a velmi intenzivní a důležitá zkušenost ze spolupráce s regionálními organizacemi. A také Edufest v Malešově jako skvělý příklad propojení školy s místní komunitou lidí. Oslava učení a schopností dětí.
- z pedagogického hlediska nastartování vzájemných setkávání v jednotlivých školkách a školách v regionu, která otevírají dveře ke kolegiální spolupráci.
Jaké jsou negativní názory na Eduzměnu? Jak to vidí nezapojení lidé, školy, instituce...?
Zdeněk Slejška: negativní názory se objevují od začátku naší činnosti. Před časem jsem to nazval “bohatou nevěstou”, která sebou nese i tu odvrácenou stranu. Svým způsobem závist, velká očekávání, nepřejícnost, dojem, že můžeme všechno, otevřenou peněženku apod. S negativními názory se snažíme pracovat a hledat, jak je narovnávat. Asi nejobtížnějším tématem je celková zahlcenost škol. Již bez Eduzměny v posledních letech byla opravdu extrémní a s Eduzměnou o to více. Hledáme rovnováhu mezi tím, jak věci posouvat, ale zároveň nebýt expanzivní. Ne vždy se nám to daří a je to zřejmě největší výzva, s níž se v terénu potkáváme.
Popravdě nevíme přesně, jak to vidí nezapojení, neboť s nimi nemáme dostatečný kontakt a je obtížné jej získat. Nicméně z těch střípků, které se k nám dostávají, víme, že pro ně Eduzměna není nic zajímavého a že mají dojem, že je to zase jedna z dalších vln, které přejdou.
Do jaké míry se vám daří v průběhu celého projektu Eduzměny na Kutnohorsku vyhledávat lídry schopné nést "vlajku" EZ v budoucnu dál, bez intenzivní podpory obsahových partnerů i EZ jako celku?
Zdeněk Slejška: daří se nám to díky tomu, že jsme od začátku napojení na významné lidi v regionu. Má to samozřejmě i svou dynamiku, neboť na začátku byli někteří z nich nadšení a někteří zdrženlivější. Nicméně postupem času, kdy vidí více a jasněji, o co v Eduzměně jde, se stále více napojují. V tuto chvíli můžeme říci, že máme síť přibližně 50 lidí - lídrů, kteří v regionu jsou a Eduzměnu podporují.
Jak takto intenzivní (a komplexní) projekt z hlediska zapojení expertů a organizací škálovat na celou ČR?
Monika Hrochová: aktuálně jsme v procesu hledání vhodných cest, jak poznatky a zkušenosti z pilotního projektu šířit dál. Je nám jasné, že v takto velkém měřítku nelze projekt opakovat znovu v celé šíři, proto hledáme podstatné funkční prvky, jejich prostřednictvím bude možné nastartovat změny i v dalších regionech. Jako základ vidíme vytváření Centra podpory vzdělávání, které školám v území nabídne metodickou i administrativní podporu.
Abychom si ověřili úspěšnost přenosu našich zkušeností dál, otevřeli jsme pro další regiony možnost přidat se k nám formou ročního vzdělávacího kurzu a stáží. Týmy složené ze zástupců MAPů, veřejné správy, škol, zřizovatelů a zástupců neziskových organizací se seznámí s prvky Eduzměny a vyzkouší si v menším měřítku testování vybraných dílčích věcí ve vlastní praxi.
Jak na aktivity Eduzměny reaguje MŠMT? Spolupracuje? Inspiruje se? Komunikujete spolu?
Zdeněk Slejška: ministerstvo je u Eduzměny od začátku. Jasně jsme si pojmenovali, že bez něj by to nebylo funkční. Na ministerstvu jsme doposud spolupracovali se 3-5 lidmi. Kromě ministra, který byl o Eduzměně informován a dával jejímu působení záštitu, a to nejen deklarativní, jsme v intenzivnějším kontaktu s kolegy, kteří mají na starosti podporu a rozvoj škol. Kolegové se účastní setkávání naší odborné rady a my se účastníme setkání lidí, kteří zase konzultují kroky ministerstva. Kromě toho se potkáváme nepravidelně k dílčím konzultacím a prezentaci aktuálního stavu. A pak využíváme možnosti odborných konzultací dílčích problémů, se nimiž se setkáváme, což je zároveň pro kolegy z ministerstva důležitá informační linka o tom, co se v praxi děje.
Naše spolupráce s ministerstvem je nadstandardní a pro nás rozhodně přínosná. Domnívám se, že pro kolegy je náš přístup mnohdy obtížně uchopitelný a snaží se pochopit, jak to celé funguje :). Někdy je znát jejich skepse ke komplexitě řešení a chtěli by věci více strukturovat. Jsou pro ně srozumitelné dílčí části, například týmy duševního zdraví, metodická centra či práce s daty. Nicméně věřím, že se nám daří postupně ukazovat, že ta komplexita řešení nese ovoce.
Jak se daří měnit pohled rodičů a pedagogů na změnu vzdělávání?
Zdeněk Slejška: jednoduchá odpověď by zněla: pomalu, ale daří! Jasně se nám ukazuje, že hlavním spouštěčem je vlastní zkušenost s něčím novým, která otevírá prostor pro další kroky. Jak z naší strany, tak i ze strany rodičů a pedagogů.
Jak se vám daří aktivizovat pasivní školy, které mají k jakékoliv změně odpor? Máte nějaké dobré nápady?
Hana Vellánová: pasivitu škol naši průvodci zpočátku vnímali jako velký problém. Po čase se ukazuje, že je potřeba pro takové školy hledat něco, co je může oslovit a přispět k prvnímu navázání spolupráce. Jsou to například programy Minigranty pro Kutnohorsko a Řešíme společnou výzvu, podpora Týmů duševního zdraví, zapojení vedení do setkávání na školách, oslovování a navazování spolupráce s učiteli, rodiči, někdy i zapojení dětí. Takto se podařilo navázat nějakou minimální spolupráci s většinou škol a stále nevzdáváme pokusy o připojení dalších. Zkušenost nám říká, že je potřeba postupovat pomalu a velmi trpělivě. Vyplatilo se nevzdávat snahu.
Chtějí učitelé vystoupit ze své komfortní zóny? Jak se to daří?
Hana Vellánová: je to stejné jako v jiných školách v republice. Někteří chtějí, a ty hodně podporujeme, jiní vyčkávají nebo se přímo brání. Jejich přístup se pokoušíme měnit společnou prací s vedením škol a nabídkami, které jsou pro učitele bezpečné a zajímavé. Od vstupu EZ do škol došlo ke zlepšení, ale rozhodně to není masová záležitost.
Jak konkrétně funguje spolupráce mezi školou a CPV? Když škola definuje své potřeby, znamená to, že CPV navrhne řešení nebo zajistí i realizaci, popř i zafinancuje?
Jiří Bednář: průvodce na škole pomáhá s definováním potřeb a z nich vyplývajícího rozvojového plánu školy, řešení je tedy navrženo společně. V tuto chvíli je realizace financována spíše ze strany Eduzměny, nicméně postupně směřujeme k významnější participaci škol na finančních nákladech, v tom jim CPV (Centrum podpory vzdělávání) poskytuje podporu při zpracování projektových/grantových žádostí.
Zaujal mě výzkum spokojenosti - až neštěstí žáků, který realizovala Eduzměna a Schola Empirica. Jak se dál pracuje s dětmi, které ve škole trpí, a jak s jejich problémy, nenaplněnými potřebami, zoufalstvím, stresem, nudou, frustrací? Jak je Eduzměna schopna ovlivňovat kvalitu vzdělávání plošně ve školách?
Lenka Hečková: radost z učení a celkový wellbeing dětí i pedagogů ve školách jsou jedním z hlavních cílů Eduzměny. Z toho důvodu se ve spolupráci se všemi aktéry vzdělávání snažíme o to, aby školy byly pro děti bezpečným prostředím, kde se cítí dobře a kde prioritou nejsou jen vzdělávací výstupy, ale také dobré vztahy, socioemoční dovednosti a kompetence. Pro děti, kterým není z různých důvodů ve škole dobře, fungují na Kutnohorsku dva mobilní multidisciplinární týmy duševního zdraví pro děti a adolescenty složené z odborníků ze školského, sociálního a zdravotního pomezí. Ty jsou k dispozici všem školám a podporují děti, adolescenty, jejich rodiny i pedagogy v oblasti psychického zdraví, wellbeingu a při vzdělávání. Jejich působnost je zejména v oblasti prevence, přímé klientské práce, vzdělávání všech cílových skupin a v podpoře destigmatizace duševního onemocnění. Týmy pracují individuálně s dětmi i skupinově s třídními kolektivy, podporují pedagogy, proškolují sbory, pracují s rodiči. Výraznou součástí jejich práce je edukace v oblasti podpory wellbeingu, duševního zdraví a fungování lidského mozku ve stresu a náročných zátěžových situacích. Vycházejí z evidence-based přístupů na neurobiologickém základě, které potvrzují, že dítě které se necítí dobře, je pod tlakem a ve stresu, a nemá kapacitu se vzdělávat. A kladou důraz na dobré vztahy a prostředí jako základní předpoklad pro učení dětí.
Jaké jsou nejčastější důvody dětského neštěstí (jaké nenasycené potřeby), co spojuje děti s významně sníženým wellbeingem? Jak často je škola mezi stresory a příčinami neštěstí?
Lenka Hečková: Děti nemohou za to, do jakého prostředí se rodí a v jakých podmínkách žijí. Přicházejí do školy s velmi různou zkušeností a s různými zátěžemi. Deset procent dětí je svědkem násilí, nebo ho zažívá v rodině, desítky tisíc dětí žijí v naprosto nevhodných bytových a životních podmínkách, rodiče některých dětí mohou trpět různými závislostmi nebo duševním onemocněním, některé děti zažily velmi silné traumatické zkušenosti... Pedagogové by si tedy měli být při své práci vědomí, že děti nelze napasovat to jednotné šablony a že je nutné zohledňovat skutečnost, že ne všechny děti mají nasyceny základní životní potřeby. Škola je přitom pro dítě povinná a je to místo, kde tráví mimo rodinu většinu svého času, tak jako my dospělí v zaměstnání. Zatímco ale my máme možnost změny, dítě ji nemá a do školy jít musí. A když je pro něj škola prostředím, kde se cítí dobře, pokud pedagogové přistupují k dítěti podpůrně a se zohledněním jeho životní situace, a nikoliv sankčně za věci, které dítě samo neovlivní (máš špinavé prádlo, nemáš svačinu, úkol, nesoustředíš se…), může i pro dítě z těžkých životních podmínek škola být místem bezpečí, pohody a radosti ze vzdělávání.
Škola bohužel pro děti může být i výrazným stresorem. Důvodem může být především nezohledňování jejich potřeb a zázemí, velký tlak na výkon, požadavek, že všechny děti musí zvládat vše, ve stejné kvalitě a ve stejnou dobu, a sankčního přístup místo podpůrného přístupu. Děti jsou v našich školách občas trestány, znevýhodňovány až diskriminovány někdy i na základě předsudků za věci, které neovlivní a rozhodně nejsou jejich vinou. A představte si situaci dítěte, které to má z různých důvodů náročné (nevyspí se, někdo mu ublíží, nedostane svačinu apod.) a ve škole to pokračuje čtyřkou, poznámkou, důtkou. Je ve škatulce. Málokdy zažije úspěch, pochvalu a radost ze vzdělávání, ztrácí motivaci, není oblíbené v kolektivu, ale do školy však musí každý den. A pak zase domů.
Zmiňujete že pomáháte i v sociální oblasti, v rámci CPV. Jak konkrétně zapojujete sociální služby?
Lenka Hečková: Sociální služby jsou od počátku našimi důležitými partnery a celkově je mezioborová spolupráce důležitým pilířem celé Eduzměny. Jsme si vědomi toho, že školy nemohou být na vše samy a že spolupráce s partnery v území je základ podpory dětí v heterogenních kolektivech i samotných pedagogů a škol v kvalitním vzdělávání. Se službami a dalšími partnery v území se pravidelně společně setkáváme nad různými aktuálními tématy (desegregace, ukrajinská krize, včasná identifikace ohrožených dětí a podpora rodin, mezioborová spolupráce), pořádáme mezioborová a kazuistická setkání k různým tématům, a celkově se snažíme podporovat spolupráci školského, sociálního a zdravotního segmentu. Týmy duševního zdraví působící ve školách spolupracují se všemi hlavními službami nejen v ORP (místní sociální služby, pedagogicko-psychologická poradna, Centrum krizové intervence, psychologové, pedopsychiatři) a koordinují v rámci case managmentu celkovou spolupráci v zájmu dítěte.
Odborníků - logopedů a psychologů, je nedostatek, jak jste je “sehnali”? Budou k dispozici stále? Jak velkou roli hrály peníze pro jejich zapojení, tzn “přeplatili jste je”?
Lenka Hečková: Kdo hledá, ten najde. Ano, odborných profesí je bohužel nedostatek i na Kutnohorsku, ale postupně se daří. Eduzměna zajišťuje logopedickou podporu i finančně, nicméně stále hledáme cesty k posílení kapacit i udržitelnému financování. Aktuálně je město například nakloněno k financování plného úvazku logopedky pro MŠ.
Téma logopedie jste si vybrali jako hloubkové téma pro rozhovory s řediteli nebo jste uspořádali nejprve rozhovory, z nichž logopedie vyšla jako důležité téma od ředitelů? A jaká byla případně další témata?
Lenka Hečková: Z mapování potřeb škol (rozhovory s vedením, pedagogy, rodiči i dětmi), zejména těch mateřských, vyšlo téma logopedie jako zásadní. Proto jsme se rozhodli školky v této oblasti podpořit. V té době také chyběl pro Středočeský kraj tzv. koordinátor logopedické péče, což jsme v jednání s MŠMT také otevřeli. Ukázalo se však, že jeho kapacity jsou naprosto nedostatečné a že kutnohorské školky potřebují intenzivnější podporu. Aktuálně je tedy pro ně k dispozici „mobilní klinická logopedka“ financovaná z Eduzměny, která provádí depistáže a vede místní logopedické preventistky. V jednání je i podpora z města, metodická centra na téma logopedie nebo informační workshopy pro rodiče přímo ve školách. Aktuálně nyní spolupracujeme v různých oblastech se třemi logopedkami a pro město hledáme na plný úvazek další.
Klinický logoped prý nemůže do školky, tedy ze své ordinace. Některým prý hrozilo vyloučení z jejich organizace. Narazili jste na Kutnohorsku na takový problém?
Lenka Hečková: Klinický logoped je pracovník ve zdravotnictví, do školky však může docházet a realizovat depistáže a edukaci, tak jako to dělá naše “mobilní klinická logopedka”. Přímou praxi by však měl vykonávat v rámci zdravotnického zařízení. Pro oblast školství je proto aktuálně vhodnější pozice školského logopeda - speciálního pedagoga se vzděláním v logopedii, který má však jiné kompetence a možnosti podpory.
Jaký je roční rozpočet Eduzměny?
Jiří Bednář: V roce 2021 bylo v rámci projektu pilotáže Eduzměny na Kutnohorsku čerpáno 21 mil. Kč, v letošním roce předpokládáme čerpání rozpočtu 35 mil. Kč, v následujících letech pilotáže předpokládáme rozpočet 40-50 mil. ročně.
Kolik peněz z avizované sumy už bylo použito? Stačí procenta.
Jiří Bednář: 35 %, vzhledem k pomalejšímu rozjezdu v době COVIDu byla první polovina projektu nákladově méně intenzivní.
Pokud bychom jako spolek chtěli aplikovat principy a postupy ve školách, tak jak zvolit model financování?
Jiří Bednář: V této fázi pilotáže ještě nemáme na tuto otázku odzkoušené řešení, které bychom mohli doporučovat. Určitě je možné zažádat o rozvojové prostředky v rámci tzv. šablon Operačního programu Jan Amos Komenský, pokusit se do řešení vtáhnout zřizovatele. V rámci pilotáže na Kutnohorsku také předpokládáme fundraising na regionální úrovni (tj. vtažení místních podniků do financování kvalitního školství a tedy kvality absolventů, kteří k nim v budoucnu nastoupí), nicméně teprve hledáme funkční řešení.
U workshopu mapování se mi líbila metodická a zážitková část. Chyběly mi podrobnější informace ohledně mapování. Jak to probíhalo, co jste zjistili, jak dlouho probíhalo, jaké se objevily překážky, jaké jste využívali cesty?
Lucie Soukeníková: mapování potřeb škol bylo na Kutnohorsku realizováno v největší míře od září 2020 do června 2021 a probíhalo v mateřských, základních i středních školách Už ve 2. pololetí školního roku 2019/2020 (hned po vstupu projektu do regionu) probíhalo v rámci pilotního režimu, kdy byl testován postup na vybraných 11 školách a pouze u vedení škol. Cílem mapování bylo navázat vztah se školami ve vybraném pilotním regionu a společně se všemi aktéry přemýšlet o tom, co potřebují pro svůj rozvoj, aby podpora projektu co nejlépe reagovala na reálné potřeby území.
V rámci mapování jsme zjišťovali potřeby vedení, pedagogů, žáků a rodičů. Zaměřovali jsme se převážně na tři oblasti: vztahy, aktivitu a reflexi. Mapující, kteří mapování ve školách prováděli, pracovali ve dvojici. Potřeby žáků jsme zjišťovali pouze na základních a středních školách. Mapování vedení škol probíhalo formou hloubkových rozhovorů, u pedagogů a žáků pak formou workshopů. U žáků jsme porovnávali popis současnosti s ideálním stavem a zapojovali interaktivní prvky (např. lego, reflektivní karty). Zvolenou metodiku jsme aplikovali plošně s mírnými úpravami dle individuální situace na školách.
Největší překážkou byla jednoznačně pandemie onemocnění covid-19. Komplikovala jak průběh mapování, tak splnění časového harmonogramu, nedošlo tak např. k původně plánovanému mapování potřeb zřizovatelů. Některá setkání tak musela proběhnout v on-line prostoru, což do velké míry ovlivnilo větší možnost vzájemného poznání a naladění. Bylo obtížnější navázat otevřenější kontakt a při workshopech využít plánované tvořivé prvky. Ojedinělé nebyly ani případy, kdy se workshopu zúčastnilo více učitelů před jedním notebookem, což limitovalo možnost jejich komunikace.
Souhrn hlavních zjištění je k dispozici zde:
Co děti ve škole potřebují
Co potřebují učitelé
Co potřebují ředitelé
V úvodu bylo řečeno, že ne u všech škol proběhlo mapování a ne všechny školy jsou zapojené. Co je tím hlavním důvodem?
Lucie Soukeníková: Účast na mapování i zapojení škol do projektu je vždy dobrovolné, k zapojení se snažíme školy motivovat, ale nikoho nenutíme.
NAŠI MODERÁTOŘI A ŘEČNÍCI
![]() |
Dana Moree ↑ |
![]() |
Zdeněk Slejška ↑ |
![]() |
Radka Motlochová ↑ |
![]() |
Katarína Kalivodová ↑ |
![]() |
Kamila Drtilová ↑ |
![]() |
Zdeněk Kocián ↑ |
![]() |
Honza Dolínek ↑ |
![]() |
Monika Hrochová ↑ |
|
Jitka Gabašová ↑ |
|
Iveta Pasáková ↑ |
|
Miroslav Hřebecký ↑ |
![]() |
Lucie Soukeníková ↑ |
|
Terezie Stiborková ↑ |
![]() |
Jan Netík ↑ |
![]() |
Angelika Gergelová ↑ |
![]() |
Klára Kolmanová ↑ |
![]() |
Šárka Mrňáková ↑ |
![]() |
Zuzana Demlová ↑ |
![]() |
Tereza Mádlová ↑ |
![]() |
Eliška Pácaltová ↑ |
![]() |
Jana Stejskalová ↑ |
NAŠI PARTNEŘI:
OBRÁZKY Z DOPOLEDNÍ ČÁSTI:
OBRÁZKY Z ODPOLEDNÍCH WORKSHOPŮ:
Konference Eduzměna v poločase by se nemohla uskutečnit bez našich dárců.
Pokud máte nějaké dotazy, připomínky či podněty, neváhejte nám napsat na konference@eduzmena.cz.