Projekt Eduzměna odstartoval na Kutnohorsku na jaře roku 2020 a skončil v červnu 2025. Co se za těch pět let doopravdy změnilo a nakolik to zaznamenala veřejnost a děti ve školách? Jak se vůbec pozná, že škola a region prošly vzdělávací reformou? Stačí pět let na takovou proměnu? A co bude dál?
Kutnohorsko, přesněji obec s rozšířenou působností Kutná Hora, bylo pro projekt regionální reformy škol vybráno jako typický reprezentant venkovského regionu. Relativně velké a řídce osídlené území okolo regionálního centra, které má dvacet tisíc obyvatel a pověst známého turistického cíle. Nejde o vyloučený region, ale okraj Středočeského kraje, jakési vnitřní pohraničí, které nehýří prosperitou. Ekonomicky i sociologicky republikový průměr.
Kromě pěti základních a čtyř středních škol v Kutné Hoře jsou tu ještě tři větší základní školy v menších městech (Uhlířské Janovice, Zbraslavice, Zruč nad Sázavou) a pak desítky malých škol v obcích. Někdy obec zřizuje jen mateřskou školu, kde není víc než padesát dětí, podobně velké jsou některé malotřídní základní školy, ale většina venkovských základek má mezi jedním stem a dvěma sty dětí, tedy jednu třídu v ročníku. Starostové si svých škol váží, ale logicky v tak malé obci nebývá ve vedení nikdo, kdo by vzdělávání opravdu rozuměl. To je důvod, proč jsou rozdíly mezi školami – v organizaci a kvalitě výuky, ale třeba i ve spokojenosti učitelů, žáků i rodičů – tak velké.
Velké rozdíly mezi školami a z nich plynoucí nerovný přístup ke vzdělávání, to je klíčový problém vzdělávání v České republice. Kvalitu spádové školy nemohou rodiče nijak ovlivnit. Pokud je to zajímá a jsou na tom ekonomicky dobře, mohou vybrat nějakou lepší školu v okolí nebo si připlatit za školu soukromou. Děti z méně informovaných, případně chudších rodin v místní škole zůstanou bez ohledu na kvalitu. To je důvod, proč celková nerovnost a rozdíly mezi školami dlouhodobě rostou. Dá se to změnit? Kutnohorsko – celkem 61 škol, na 750 učitelů, 8000 žáků, 52 000 obyvatel. Proměna může začít. Máte na to pět let.
Role kávovaru při proměně vzdělávání
Jak se vůbec pozná, že něco jako reforma vzdělávání proběhlo? Dnes to umíme lépe pojmenovat u jednotlivé školy, protože základních škol, které v uplynulých dvaceti letech prošly zásadní inovací, jsou po celé republice stovky (z celkového počtu zhruba 4200). Obvyklá proměna školy odstartuje s novou ředitelkou nebo ředitelem. Tedy s někým, kdo přichází zvenčí a shledá podobu školy poněkud zamrzlou. Vyučování i chodby připomínají devadesátá léta minulého století, vztahy ve sborovně jsou napjaté, žactvo netečné a otrávené, rodiče buď rezignovaní, nebo naopak bojovně nespokojení.
S ohledem na výčet problémů asi není překvapivé, že proměna začíná vztahy. Často se mluví o tom, že děti se mají ve škole cítit dobře. To ano, ale wellbeing, ono dobré bytí, se v první řadě musí týkat učitelů. Oni jsou ti první, kteří musí do školy chodit rádi a cítit se tam bezpečně. A přesně to má nový ředitel ve své moci. Tak, jak on bude komunikovat s učitelkami a učiteli, tak nakonec budou oni komunikovat se svými žáky. Tedy buď jako přísný a trestající nadřízený, nebo jako respektující partner a pomocník.
Wellbeing se v první řadě musí týkat učitelů. Oni jsou ti první, kteří musí do školy chodit rádi a cítit se tam bezpečně.
Podstatná je i materiální stránka věci. Mají učitelé někde klid a pohodlí, mají funkční kávovar? Křesílka, kde se dají u kafe probrat věci z hodiny, jsou zásadní investicí do reformy vzdělávání. U žactva je to podobné. Mají ve škole nějaká místa, kde si mohou sednout a bavit se a odkud je nikdo nebude vyhánět a vytírat jim pod nohama podlahu? Je ve vyučování prostor, kde si všichni mohou sednout a bavit se o tom, co zažívají a jak se cítí? Když mají problém, mají za kým zajít, ať už je to školní psycholog nebo jiná pomáhající profese? A vědí o tom, kdo to je a kde a kdy ho najdou?
To všechno vede v první fázi proměny školy k drobným změnám, jako jsou pravidelná setkávání učitelů a celé sborovny, ale třeba i třídnické hodiny nebo ranní kruhy ve třídách, kde se neprobírá učivo, ale to, co děti včera zažily. Bez zlepšení atmosféry a pocitu bezpečí se toho ve škole moc změnit nedá.
V druhé vlně přicházejí změny v pedagogické práci – jak a podle jakých parametrů děti hodnotíme? Dozvídají se, v čem jsou dobří a v čem ne? Kde, v jakém předmětu a v jaké situaci je užitečné známkovat? Kdy máme hledat jiný způsob hodnocení? Kdy je efektivní frontální výklad před tabulí a kdy je lépe nechat děti pracovat ve skupinách, aby k výsledku dospěly samostatně? Kdy je dobré pracovat ve třídě a kdy je lepší vzít žáky do terénu nebo vůbec někam mimo školu, aby rozuměly, jak souvisí školní látka s reálným životem? To jsou otázky, které si učitelé v této fázi kladou.
Pokud jsou odpovědi na některé z těchto otázek méně obvyklé, dojde postupně k viditelným změnám v rozvrhu i ve třídách. Například se spojí fyzika a chemie v předmět přírodní vědy a dějepis a občanka ve společenské vědy. Vede to k hlubšímu uvažování o přírodě i o společnosti. Nebo škola usoudí, že je dobré nedělit děti do tradičních tříd, ale pracovat s různověkými skupinami. Pokud učitelé potřebují více prostoru pro skupinovou práci a praktické projekty, možná bude třeba ve třídách jinak rozmístit lavice. A tak podobně.
První dva tři roky po nástupu nového vedení se neděje nic viditelného. To je fáze péče o vztahy a vytváření atmosféry bezpečí. Pak se možná ve výuce začínají objevovat drobné inovace, ty jsou ale pod rozlišovací schopností dětí i rodičů. K zaznamenatelným změnám, které se stanou předmětem diskusí, dojde tak po pěti letech od startu proměny. Jak to, že se neznámkuje? Proč děti tráví tolik času mimo třídu? To je chvíle, kdy škola musí včas odstartovat vyjednávání s rodiči a často i zřizovatelem a navržené změny obhájit tím, že vedou k lepším dovednostem dětí. To je ale jen úvodní část reformy. Zkušenost říká, že na důkladnou proměnu základní školy potřebujete alespoň deset let, celý jeden vzdělávací cyklus.
Zkušenost říká, že na důkladnou proměnu základní školy potřebujete alespoň deset let, celý jeden vzdělávací cyklus.
Pojmenovat proměnu na úrovni regionu je složitější. Pokud dosahují školy rozdílných výsledků v testování a liší se kvalita výuky, je jisté, že se to během tří pěti let nezmění. Ale co se změnit může, jsou vztahy mezi školami. Ty jsou v regionech, kde je dlouhodobý nedostatek žáků, napjaté a konkurenční. Vedení škol se s těmi ostatními raději nebaví, aby neodkrylo svoji slabou stránku, nebo naopak konkurenční výhodu. Existuje napětí mezi školami městskými a venkovskými, protože jejich možnosti, ať už jde o zajištění kvalifikovaných učitelů nebo mimoškolní činnosti, jsou zásadně rozdílné. A obě strany to vědí. Podobně se nepotkávají učitelky a učitelé a nebaví se o tom, co na své škole řeší.
Parametrem, který lze při proměně vzdělávání v regionu sledovat, je právě míra spolupráce a kvalita vztahů jednotlivých profesních skupin. Potkávají se? Jak spolu mluví? Dokážou spolupracovat? To jsou věci, na nichž se i v tak relativně krátkém termínu, jakým je pět let, pracovat dá.
Eduzmění kufřík s nástroji
Většina toho, s čím Nadační fond Eduzměna na Kutnohorsko v roce 2020 přišel, byly postupy už jinde vyzkoušené a ověřené. Metodická centra a vzdělávání učitelů v pedagogických dovednostech napříč předměty. Vzdělávání a spolupráce ředitelek a ředitelů v ředitelské klubovně. Průvodci – mentoři ve školách, kteří ředitelům i učitelům průběžně radí a pomáhají. Malé granty na školní projekty, které dětem umožní vyzkoušet si projektovou práci.
V čem byl projekt Eduzměny nový, je odhodlání proměňovat vzdělávání na celém území. Šedesát škol najednou. A nové bylo také vědomí, že je třeba pracovat se všemi skupinami, kterých se vzdělávání týká. Při proměně vyučování nejsnáze získáte děti. S těmi ostatními je to složitější. Každá z těch skupin má nějaké zvláštní potřeby.
V čem byl projekt Eduzměny nový, je odhodlání proměňovat vzdělávání na celém území.
Rodiče potřebují rozumět, proč se věci ve škole mění. Jinak se jim brání nebo se na ně dívají s podezřením. Učitelé jsou změnám přístupní, pokud vnímají, že jim přinášejí větší zaujetí dětí a efektivnější učení. Ředitele motivuje, pokud má škola dobrou pověst a rodiče o ni mají zájem. Podobně jsou na tom zřizovatelé, ale těm nejdřív musí někdo vysvětlit, proč a jak se dnes podoba školy mění. Jinak hrozí, že to budou oni, kdo při nejbližší příležitosti reformního ředitele či ředitelku vymění.
Proto Eduzměna pracovala od začátku s organizacemi, říká se jim obsahoví partneři, které se na jednotlivé problémy specializují. Unie rodičů se snažila proměnit a aktivizovat rodičovské spolky a školské rady. EDUin vzdělával zřizovatele. Elixír do škol, neziskovka, která se snaží proměnit vyučování fyziky, organizovala metodická centra pro učitele. Společnost pro kreativitu ve vzdělávání a SOFA hledaly způsoby, jak přitáhnout žáky a vzbudit u nich pocit, že má smysl být aktivní. Kvůli tomu vznikl například grantový program Řešíme společnou výzvu, kdy si třída mohla zkusit s malými penězi vymyslet vlastní projekt. Od tiskové konference s hejtmankou po školní muzikál.
Hned na začátku 38 týmů objelo všechny školy, aby zmapovaly jejich potřeby. Součástí Eduzměny byly i dva evaluační týmy, které ověřovaly, co se daří a nedaří a jak to vnímá jak veřejnost, tak učitelé, rodiče a děti. Právě komplexnost, snaha pohnout systémem tak, že se tlačí a posunuje na mnoha místech najednou, to Eduzměnu odlišuje od starších reformních projektů. Dokázala na jedno místo, do jednoho regionu, přivést kvalifikované lidi a velké donorské peníze. Plánovaný rozpočet na těch pět let byl 200 milionů korun.
Cesta přes kořeny nedůvěry
Pokud se podíváte na to, s čím se tým Eduzměny musel vyrovnávat, uvidíte sérii improvizací a reakcí na nečekané události. Na únor 2020 byl naplánován úvodní Edufestival, velká akce pro veřejnost, která jí měla sdělit, co se na Kutnohorsku chystá. Jenže už tehdy vládla dosti neklidná situace kvůli sílící epidemii koronaviru a v březnu vláda zavřela školy. Zásadní omezení trvala celý další rok. Takže rok čekal i Edufestival.
Eduzměna založila ještě na jaře 2020 spolu s donory Fond pro Kutnohorsko, který školám nabízel grantovou pomoc ve chvíli, kdy musely během týdne dvou přejít na online výuku. Všechny školy akutně potřebovaly radu a podporu. Někdy počítače a notebooky, někdy lepší připojení či software, radu, jak na online výuku, peníze na doučování těch dětí, které se z nějakého důvodu nemohly online hodin zúčastnit. Koronavirová pomoc na jaře 2020 a zřízení Týmů duševního zdraví na podzim 2021, které reagovaly na zhoršení psychického stavu dětí po koronavirové odstávce, to byly důležité milníky, které školám ukazovaly, že tohle je projekt, který slyší na to, co je trápí a co potřebují. V jistém smyslu koronavirová krize Eduzměně pomohla. Prolomila bariéru nedůvěry.
Jinak je totiž třeba konstatovat, že pokud se rozhodnete přijít do nějakého regionu s velkými penězi a řeknete, že chcete proměnit podobu škol, setkáte se s nedůvěrou. Chtějí ty naše školy koupit a privatizovat? Co tím sledují? Kdo za tím stojí? K tomu je třeba přičíst, že učitelská veřejnost je obecně konzervativní a na venkově, zvláště českém, ještě o něco víc. Učitelé zažili mnoho projektů, které po nich požadují další neplacený čas, přičemž práce ve škole přibývá a děti jsou stále složitější. Takže ona nedůvěra k novinkám se dá pochopit.
Neleží tu někde otvírák?
Úroveň spolupráce se školu od školy zásadně lišila. Jen desetina učitelek a učitelů se účastnila schůzek v metodických centrech, zhruba třicítka ředitelek a ředitelů, tedy polovina, se zajímala o práci v ředitelské klubovně. O školní minigranty, které nabízely deset až třicet tisíc na nějakou činnost vylepšující práci školy, byl ale zájem slušný, nakonec jich školy i rodičovské spolky získaly skoro 70. Mohlo jít například o adaptační kurzy pro přechod mezi vzdělávacími stupni, úpravu školní zahrady nebo akci, kdy gymnazisté organizují veřejnou přednášku o inflaci. Cokoli, co dá o škole veřejně vědět a zlepší její práci.
Pro každou školu bylo třeba hledat nějaký „otvírák“. Akci, grant, pomoc, která by otevřela školní dveře a prolomila obvyklou nedůvěru. Jako výborný nástroj pro start změny se ukázala školní zahrada. Proměnit něco na zahradě, to obvykle sbor nevnímá jako ohrožující. Podobně to vnímají i rodiče. Jít kvůli něčemu do školní budovy, toho se někteří z nich obávají, ale jít pomáhat na školní zahradu? To nevypadá nebezpečně.
Jako výborný nástroj pro start změny se ukázala školní zahrada. Proměnit něco na zahradě, to obvykle sbor nevnímá jako ohrožující.
Podíl škol, s nimiž se podařilo v jednotlivých letech projektu navázat spolupráci, se měnil, ale většinou se počet pohyboval okolo čtyřicítky. A závěrečný účet, kdy se dalo říci, že k nějaké formě spolupráce došlo u 59 škol z celkových 61, se dá jednoznačně považovat za úspěch.
Kdo už se vydal na cestu
Pokud někdo čekal, že za pět let se srovná kvalita škol v regionu, zlepší se výsledky žáků a promění se podoba výuky, tak to nebylo realistické očekávání a opravdu se nenaplnilo. Pořád tu jsou školy, byť je jich minimum, které se odmítly do projektu zapojit nebo tak činí jen formálně. Další část škol se účastní spíš proto, že to přináší nějaké konkrétní benefity, a o zásadnější proměnu nestojí. A pak jsou tu školy, které podporu, učitelské vzdělávání a třeba i průvodcovskou pomoc přijímají, ale nedokáží je zatím plně využít.
Přesto platí, že pokud se bavíme o proměně všech škol v nějakém území, dosáhla Eduzměna nejlepšího výsledku ze všech projektů, které se o něco podobného do této chvíle pokusily. Část škol se účastní aktivně a podařilo se probudit i spící školy, přimět je, aby vnímaly, že se okolo nich děje něco zajímavého. Vzniklo regionální Centrum podpory vzdělávání, nezisková organizace, která bude mít na starosti další práci na Kutnohorsku. V ní jsou konkrétní lidé se zkušenostmi z posledních pěti let a zdá se, že zřizovatelé škol budou ochotni na její provoz přispívat za každého žáka. Podařilo se tedy prolomit bariéru nezájmu, získat kredit, najít lidi, kteří něco umí a jsou ochotni v té práci i v dalších letech pokračovat.
Vzniklo regionální Centrum podpory vzdělávání, nezisková organizace, která bude mít na starosti další práci na Kutnohorsku.
Projekt Eduzměny na Kutnohorsku prokázal, že proměna, která se nesoustředí jen na aktivní školy a učitele, ale snaží se navést na cestu změny všechny, je možná. A příště se to dá udělat i výrazně levněji, protože už nebude třeba ohledávat slepé cesty. A druhá klíčová informace – jestliže k proměně jedné školy potřebujete alespoň deset let, i když máte k dispozici skvělého ředitele či ředitelku s vizí, je jasné, že u proměny regionu to rozhodně nebude méně. Pokud to někomu připadá neúnosně dlouhé, dá se mu doporučit, ať si opakuje větu, která je pro proměnu škol v České republice klíčová: Není důležité, kdo dorazil do cíle, ale kdo se vydal na cestu.
